Návrat na hlavní stránku
dvanáct dvanáct dvanáct
příští slezina: 6. 1. U Šumavy

S písničkami celou Evropou:

Když se ten Tálinský rybník,

Na břehu Blanice a

Když jsem já šel tou Putimskou branou.


Kdysi jsem slyšel rozhlasovou hru, vlastně povídku upravenou pro rozhlasové vysílání. Napsal ji Ilja Hurník. Nevím, kdo hrál toho zamilovaného mládence, který by chtěl poslat básničku své milé, ale druhou postavou té večerní idylky je starý učitel, kterému se mladík svěřuje, jak za ní chodí okolo Tálinského rybníka, ale když se nyní nahání, má to těžké. Chtěl by jí tedy napsat nějakou básničku, ale nedaří se mu to. A starý učitel (namluvil jej Zdeněk Štěpánek) si při zapadajícím slunci na hrázi rybníka začne pobrukovat melodii a slova toho svého bývalého žáka se mu řadí do veršů: „Když se ten Tálinský rybník nahání...“

Když se rozhodlo, že tato (zatím) poslední 63. STEZKA bude mít zakončení v Písku, při pohledu na mapu se mi objevil ten starý učitel na hrázi rybníka. Možná to byl on, možná nějaký jeho skutečný předobraz z dávných dob, kdo o tomto kraji skládal dodnes zpívané písničky: našel jsem Putimskou bránu v Písku, Maletice na břehu Blanice, Myšenec, kam chodil do školy, cestu k Protivínu (i když někdo namítal, „Proč má jít na cestu proti vínu“) a samozřejmě ten Tálinský rybník.

Bylo rozhodnuto: půjdeme po stopách toho dávného neznámého hitmakera. A aby toho nebylo málo, ještě bojiště U Sudoměře je v dostupné vzdálenosti. Tak se tam také podívám.

Představy jsou jedna věc a realita bývá jiná. Jistě horší nebo lepší, ale spíš je člověk překvapen. Ať v dobrém, tak ve špatném.

Na fasádě domu poblíž bývalé Putimské brány jsou opravdu dvě panenky. Nebýt Vráti Vokurku, našeho píseckého rezidenta, snadno bych je přehlédl. Pomník Jana Žižky – kamenné monstrum mezi rybníky na bývalém bojišti – budí smíšené pocity. Zejména pro kamarády, kteří v okolí marně hledali stánek s občerstvením. Ale největší zklamání mi způsobila deska umístěná poblíž vyzpívaných Maletic. Tam je popsáno zcela chladně:

„Ministerský rada Jaroslav Maňhal jezdil ke se svým kolegou do jeho rodné obce chytat ryby a střílet na honech. Když se mu v roce 1934 ! za celou sezonu nedařilo ani při lovu ani rybolovu, byla o tom místní rodačkou složena posměšná píseň. Aby se revanžoval, na nápěv písně o trucovité milence napsal píseň Na břehu Blanice. Tedy žádný dávný písmák, ale vládní úředník z Prahy. A důvodem bylo jemně vrátit posměšný úder autorce toho kupletu. Jak banální!

Námětem, možná mottem, této STEZKY byla demarkační čára. Pro mne ale bylo letošní putování dokladem o tom, jak na malém kousku české země můžete potkat mnohé krásy vzdálených světů. První část našeho putování z Čimelic do Varvažova, to byla krajina, která je v Čechách typická. Další putování podél Skalice do Vráže a z Vráže do Písku podél Otavy, to byla Kanadská divočina s vývraty a kaňonem proudící řeky. Pár kroků a kaňon divoké řeky se mění v nábřežní promenádu Písku. Nevím jak vám, ale mně se to město moc líbí. A ubytování v penzionu Sport bylo skvělé.

Pod Pískem opět ten kanadský kaňon. Jen jsme jej po žluté značce opustili, po pár výškových metrech nad řekou jste najednou uprostřed rozsáhlého golfového hřiště někde na skotských pláních. To je Ovčín Kestřany.

A jen pár kilometrů vás dovede někam mezi „třeboňské rybníky“. Protože Velký i Malý Markvarec byly vypuštěné, dovedl jsem si živě představit, jak muselo i v roce 1420 smrdět bahno, do kterého se bořili rytíři v bitvě u Sudoměře, když oblehli Žižkovo ležení.

Z Putimi až do Myšence putujete okolo Blanice. Jen nějaké kousky nekosené louky nebo bažiny naznačují, kudy kdysi tekla, když byla ještě řekou. Nyní je to regulovaný kanál. Okolní krajina se od té holanské liší jednak v tom, že na poměrně vzdáleném obzoru jsou místo moře kopce a také v tom, že kanál, který jí protéká, se mírně vlní a voda v něm proudí o něco rychleji. Dokonce překonává v pravidelných vzdálenostech drobné peřejky.

Jen se od kanálu trochu vzdálíte, jste v Tálinu. Na jedné straně „Holandsko“ s rybníkem a vzdáleným kanálem Blanice, na druhé Písecké hory. Pro svou smíšenou skladbu stromů bych je přirovnal k Bílým Karpatům. Alespoň k té jejich nejjižnější části nad Strážnicí a Hrubou Vrbkou.

Z Živce, uprostřed té karpatské krajiny, je to do centra Písku opět jen několik kilometrů a desítek výškových metrů. A jste opět v tom milém a pohostinném městě na setkání s kamarády po dlouhých dvou letech.

Zakončení i cesta domů, to by bylo na jiné povídání. Jen je mi líto, že mne opět, jako vždy po STEZCE, bolí nejen nohy, ale celé tělo.


Pepik Beran