Návrat na hlavní stránku
dvanáct dvanáct dvanáct
příští slezina: 4. 4. U Šumavy

Roháče po páté, 13 - 16. 9.35 let po Stezce 1983, 10 let od Pidi 2008

 

Letošní Červenec v Septembri, aneb Júl v Září, začal vlastně už na neptačí slezině ve „svaté“ restauraci Beer time (u Anděla), ve středu 12.9. večer, kam opožděně přišel Šéfík. Byv přivítán poznámkou „dobalil a přišel na slezinu“, opáčil „a to ještě nevíte, že nejedu“. Důvod nějak zamluvil, ale alespoň, že to dal vědět Dušanovi. Potom se ovšem v sále objevila „kouzelnice“ Irča s batohem na zádech.

Ze stálých roháčovců se omluvil také Řezák, který se radši jel ohřát na Sicílii, a nakonec ještě z přihlášených nepřijela ani Panenka, Zuzana Birndtová, ba ani DuPavlík (vesměs omluveni). Přesto nás bylo 21, což bylo tak akorát (seznam viz dole).

Ve čtvrtek ráno jsme se sešli na Hl.n. celkem brzy, Pendolino ještě nikde. Jízdenky jsme tentokrát měli individuelně obstarané, na radu Helenky většinou tzv. „včasnou jízdenku“ za zvýhodněnou cenu, do vozu č.7. Pouze Helenka Kr. měla do vozu č.4, neb jí Dušan neřekl, že všichni jedem v „7“ (alespoň to měla blíž do jídelňáku). Kozlovi si koupili jízdenky přibližně ve stejnou dobu, ale zaplatili cca 2,5x více. Když se na zpáteční cestě ptali průvodčí, jak je to možné, bylo jim řečeno, že je to tak správně, a dále se dověděli, že koupě jízdenky u ČD je vlastně jakási loterie. Helenka ovšem, po té, co byla od 1. září vyhlášena 75% sleva pro seniory, jízdenku vrátila a zakoupila jinou. Takže její původní místo č. 12 zůstalo celou cestu neobsazené. Jinak byla cesta v pohodě, výstup v Mikuláši už ale ne. Pendolino mělo 12 min. zpoždění, tak výstup-nástup byl značně zrychlený, a když jsme se sešli v hospodě naproti nádraží, bylo nás nějak málo. Prý chtěli někteří ještě nakoupit nějaké klobásky, tak jsme si dali tradiční startovní Borovičku a pivo (celkem za 1,30 E s velkou 12-kou, no nekupte to). Po přesunu na autobus jsme zjistili, že je nás pořád málo, pak se ale telefonem ozval Ivan „No, kde jste, když my jsme ve Štrbě?“ Trochu nás to zaskočilo, autobus Mikuláš – Štrba snad ani nejezdí, ale pak nám došlo, že nestačili vystoupit. Dohodli jsme, že na ně počkáme v Mníchu. Přijeli hodinu po nás dalším autobusem, protože jim paní průvodčí promptně zajistila bezplatný rychlík zpátky. V Mníchu na nás čekal Dušan s Fousem a Mildou, kteří už tam v předstihu zajišťovali bohatě potravin k vaření. Když jsme si pochutnali na haluškách, pirozích, strapačce …, zavolal Dušan chatára Ivana, že může přijet a odvést nám veškerou bagáž a několik starších a pokročilých na chatu. Potravin, a nás, bylo tolik, že se musel otočit 2x.

Po zkušenosti z minula jsme se letos nepouštěli do větších akcí. A protože předpověď pravila, že se odpoledne má zkazit počasí a dokonce přijít i déšť, tak jsme v pátek vyrazili „prťkou“ dolů do Jalovecké doliny, a pak nahoru Bobroveckou do sedla Pálenica. Tam jsme hledali „zkratku“ po vrstevnici kolem Sivého vrchu. Nějak se nedařilo, tak se někteří vydali přes vrchol. Z této strany je výstup strmější, někde i s pomocí řetízků. Navíc bylo dost zamračeno a vrchol se ztrácel v mlze. Po jeho dosažení se ale na chvilku roztáhlo, a bylo vidět na Liptovskou Maru a Nízké Tatry, i Zuberec. Ostatní nakonec vrstevnici našli a čekali na sedle Predúvratie. Pak už jen sestup na Červenec a příprava na večeři. Déšť přišel až v noci a v sobotu ráno pořád pršelo. Byl naplánován výlet na Babky, s tím, že se tam budeme válet. Moc to na to nevypadalo, ale my stejně vyrazili. Než jme se vyhrabali, pršet přestalo, ale většinu cesty jsme stoupali do mraků. Jakmile jsme ale dosáhli vrcholu, mraky byly pryč, a my se opravdu váleli. Snědli přinesené svačiny a vypili Milošem přinesenou Borovičku. Potom jsme se vydali ke známé skále nad chatou, co z dáli vypadá jak zřícenina. Tam jsme se opět rozdělili, větší polovina se vydala dolů k chatě, ostatní ještě vystoupit na Ostrý. Tam měli taky hezky a silný zážitek, když jim přelétl těsně nad hlavami orel. Někteří tvrdili, že si na něj málem mohli šáhnout, kdyby nebyli tak překvapení. Realisté to odhadli tak na 5 metrů.

Večery byly tradičně pohodové, po vydatné stravě se hrálo, zpívalo, popíjelo. Borovičky se kupovali po lahvích, bylo to operativnější než panáky, a taky o dost levnější. Než se jedna láhev dopila, už se většinou našel nějaký sponzor, který koupil další. Nouzí jsme netrpěli, ale spotřeby z před deseti let jsme nedosáhli. Šéfík chyběl, ale Luboš se ukázal jako zručný kytarista a zpěvák, a nakonec byl i Cirkus Berousek.

V neděli nezbylo než dojíst co nejvíce zbylého jídla, uklidit po sobě a balit. Když bylo vše přichystáno k transportu dolů, šel Dušan volat Ivanka, aby přijel pro batožinu a seniory výpravy. Nejdřív se nemohl se dovolat, nakonec se ale spojení podařilo, a pak nám sdělil, že Ivan byl v kostele. Na to Helenka Kr. pravila „To se mě mohl zeptat, taky bych mu to řekla.“ Když bylo vše domluveno, objednal Dušan tradiční závěrečnou Borovičku, a pomalejší se vydali napřed do Mnícha. Ostatní radši čekali, zda Ivan opravdu přijede, a vyrazili až uslyšeli zvuk motoru. Přece jen vracet se pro batohy, by nebylo nic moc. Cesta dolů byla pro některé trochu netradiční, šli jsme po modré odbočující vpravo z cesty a chvilku prudce padající do doliny. To bylo trochu náročnější, ale jinak byla hezká, vedla k chatám nad Bobroveckou Vápenicou a potom po asfaltce ke kapličce nad Mníchom, kolem níž je pěkná křížová cesta se zastaveními vyřezanými ze sádry. Odtud jsme to vzali po louce rovnou k Mníchovi. Bylo to o něco kratší, ale ne tak pohodlné. V Mníchu jsme se opět najedli, dopili Zlatého Bažanta, doplnili tekutiny nově naraženým Kozlem a dali i kapucino nebo ledovou kávu. Až na trochu zmatenou obsluhu tam bylo, na terásce, hezky. Rozloučili jsme se s Mildou a Fousem, kteří odjeli vozem, aby byli včas v Pardubicích a v Tušti. Pak už byl čas jít na rozcestí na autobus. Někteří vyrazili dřív a udělali si odbočku do salaše Pastierska, kde nakoupili žinčici a ovčí sýry. Cestu jsme opět pojali premiérově, ne po silnici, která je mimochodem od posledně opravena (ale autobus k Vápenici stejně nezajíždí), ale lesem po značce, což se ukázalo jako dobré řešení. U mostu jsme vyčkali na autobus, v Bobrovci nás opustil Dušan, kterému jsme zamávali, v Mikuláši ve známé hospůdce ještě dali pár soupraviček (Borovička + pivo) a šli na Pendolino do Prahy.

Počasí nebylo jako předloni, což nikdo ani nečekal, ale bylo celkem hezky. A i když v noci bylo i 6oC, ve dne jsme se i zapotili. Až na pár odřenin, nějakou naraženinu a několik žihadel od vos, co měli hnízdo v Bobrovecké dolině rovnou pod stezkou, vše proběhlo bez nehod. Všichni vypadali spokojeně a tak nezbývá než poděkovat Dušanovi za vzorovou organizaci, a Milošovi s Fousem za spolupráci se zajištěním potravy a hlavně skvělé vaření (včetně smaženice z hub nasbíraných Berouskem a Stáňou).

Takže zase za dva roky, jak se s námi loučil chatár Ivan?

V zastoupení Šéfíčka sepsal Honza

A ještě slíbení účastníci zájezdu :

 

Dušan Krásničan

Jirka Waraus

Helenka

Milda Kratochvíl

Jindra Pochmanová

Láďa Pochman

Jarda Benda

Stáňa Kozlová

Luboš Kozel

Jitka Dušová T 13

Anička Fialová T1               

Maruška Smítalová

Jeňár

Beranice

Pepa Beran

Jana Drozenová

Ivan Birndt

Berousek

Helena Krásničanová T 16

Honza Vokáč

Irena Lupínková

 

P.S. fotodokumentaci musí dodat někdo jiný, neboť jsem letos foťák zapomněl doma.