Návrat na hlavní stránku
dvanáct dvanáct dvanáct
příští slezina: 2. 2. U Šumavy
Roháče 8

Roháče  8. – 11. září aneb na Červenci v září bylo jako v červenci.

 

Sestava byla tvořena manžely Krásničanovými, Ištvánovými a dále Panenkou, Jindrou, Jitkou Dušovou, Fousem, Jardou Bendou, Mildou, Řezákem, Honzou Vokáčem a Šéfíkem. Takže nás bylo klasických 12 plus Ištván.

 

Počasí bylo letos opravdu excelentní. Však jsme si to taky už, sakra, po těch deštích mracích, mlhách, a sněhových vánicích z minula, zasloužili. A tak dlouhé kalhoty, svetry, mikiny, čepice, rukavice, pláštěnky, šály, deštníky a jiné vodně, větrně, popřípadě tepelně izolační vrstvy oblečení zůstaly na dně našich batohů. Kromě večerů, kdy se ochladilo, stačily šortky s tričkem. I když něco na hlavu se nám proplešatělým kvůli úpalu hodilo.

 

Doprava tam  via Pendolino Českých drah byla pohodlná, docela rychlá a nebýt zpoždění při cestě tam, které zase tak nevadilo, protože autobusy z Liptákova do Jalovca jezdily co hodinu a v hospodě naproti nádraží se čekalo příjemně, i bezproblémové. Jeli jsme na společnou jízdenku, kterou iniciativně a obětavě obstaral Řezák, za což byl, jak se samo sebou rozumí, příslušně potrestán.

 

Chatár Ivanko na tom byl jako my všichni. Za ty čtyři roky od naší poslední návštěvy Roháčů se trochu opotřeboval, má zbrusu nové koleno, ale zůstal milý a přívětivý. Jen jeho stará dobrá Jawa 250 zůstala ve stodole, protože dostal terénní polonáklaďáček Micubiši L200. Což bylo dobré, protože nám vyvezl nahoru nejen batohy, ale i pár z nás. Na chatě s námi ale nebyl. Službu měl mladý nezaměstnaný, příjemný, ochotný a sympatický čerstvý vysokoškolák Jožko.

 

Chata pod Náružím nezaznamenala podstatných změn, jen nové LED osvětlení poháněné solárními panely a baterií z auta bylo překvapivě výkonné a ještě se na schodišti automaticky zapínalo.

 

Jídlo bylo co se týče snídaně a oběda individuální. Jen večeře byly společné. Obligátní guláš, uzené s bramkaší, česnečku vařil šéfkuchař Řezák, jenž si za tím účelem přinesl slušivou zástěrku. Výbornou houbovou smaženici uklohnil Milda. Jídlo bylo dobré, bylo ho dost a tak se mnozí i přežrali. Díky Dušanovi a Fousovi, kteří jako předvoj zakoupili suroviny včetně 9  kg chleba, z něhož polovina zůstala nesnědena.

 

Výlety byly, pokud počítáme i výstup na chatu a sestup od ní, každý den. Vrchol byl hned v pátek, neboť jak pravil Dušan, v našem věku nás trénink zničí a proto se musí hned naostro. A tak jsme se všichni (až na Ištvána, který šel do Mnícha na pivo) vydali po sedmé hodině okolo Sivého vrchu a sedlo Pálenica na Brestovou a Salatín. Cesta byla krásná, dlouhá a namáhavá a trvala nám asi o polovinu déle, než hlásaly cedule. Nicméně jsme se na Salatíně sešli okolo poledne a pro další cestu se rozdělili do 3 skupin. Vrcholové družstvo Dušan s Helenou, Milda a Jitka pokračovali přes Skriniarky, Spálené, Pacholu do Baníkovského sedla a Parichvostom a prťkou (tak říká Dušan prudké neznačené pěšince od chaty do Jaloveckej doliny s převýšením cca 400 m, kde i on často zabloudí) na chatu. Helenka s Jindrou a Šéfíkem šli zpět stejnou cestou jako přišli a zbytek Fous, Jarda, Honza, Panenka a Řezák náročným sestupem s kilometrovým převýšením přímo ze Salatína do Hlbokej doliny a prťkou na chatu. Vše dobře dopadlo, ztráty jsme neutrpěli, ale až na Helenčino družstvo přišli ostatní pěkně zdrchaní a vrcholové družstvo až za hluboké tmy. Ale zážitky nemusí být jen příjemné, pokud jsou silné a tak byli všichni spokojeni.

Sobotní výlet byl méně náročný. Většina z nás až na Helenku, Jitku a Fouse šla na Sivý vrch. Výstup se nám zdál neobyčejně prudký a namáhavý. Zato ty výhledy. Jen těch lidí tam bylo trochu moc. Zpáteční cesta přes Babky již byla spíše procházkou.

Trojice vedená Helenkou sestoupila prťkou do doliny a vystoupila Bobroveckou dolinou na sedlo Pálenicu a okolo Sivého vrchu, na který vystoupila jen Jitka, se vrátila k chatě.

Poučení z výletu, zvláště toho pátečního: Chodíme o polovinu pomaleji, než v roce 1983, kdy jsme to šli poprvé.

 

Večery byly nedvanáctkově zpěvavé. Díky zejména pěveckým aktivistům Dušanovi, Fousovi, Jardovi, Jitce, Panence, kteří se sesedli okolo Šéfíka a viribus unitis přeřvali žvanily. Repertoár byl rozmanitý a velmi se uplatnily staré songy jak staropražské, tak i ty ze starých dvanáctkových zpěvníků.

Pilo se flaškové pivo Kelt a borovička díky četným sponzorům, mezi nimiž vynikal Milda, tekla proudem, i když ne tak silným jako kdysi, keď sa Milda potápal.

 

Doprava zpět opět za pomoci Ivana a jeho Micubiši, které nám odvezlo batohy včetně několika lenochů až k autobusu. Cesta Pendolinem by byla nevzrušivá nebýt dramatu, které se vyvíjelo a lá Shakespeare a překvapivě se překlopilo ve frašku. Zvědavce odkazuji na šéfa trasy, který je v tomto směru ajatoláhem, čili vykladačem.

 

A co na závěr? Bylo to bezva.