Husí svátky 2011

Nemylte se vlastencové,

Není to věc správná,

že neteče od jinud,

do Čech řeka žádná!

Letos „vyjímečně“ České dráhy opět nezklamaly. Díky tomu, že na dopolední rychlíky nebylo možno sehnat místenku do hytláku (jinak nelze kola tím směrem přepravovat), odjeli jsme s Věrou do Rapšachu až v sobotu odpoledne. Na všem se dá najít něco pěkného: dopolednímu šílenství, kdy bylo obtížné se do vlaku vůbec dostat, (popsal nám ho náš Standa, který naopak tu cyklomístenku získal) jsme se s úspěchem vyhnuli. Zato na chalupě v Rapšachu už byla zábava v plném proudu. Trojková muzika hrála a zpívala, pivo bylo naraženo a Andrea se spokojeně usmívala. Trojka večer odjela do Besednic, zato dorazili další a tak nás bylo tak akorát, abychom se vešli do tří aut (Netíci, Řezáci, Šála se Zdenkou, Vokáči, Švaši, my dva a hostitelé Andrea s Petrovem). Jen Pochmanům to nějak nevyšlo a svůj návrat z cizích krajů, původně plánovaný přes Rapšach, zkrátili rovnou do Prahy. Jak to bylo s Láďovým zraněním, kdo za to mohl a co se vlastně stalo, to vše zůstává zahaleno rouškou tajemna.

Protože v neděli i v pondělí to na kola moc nebylo - zima a poprchávání - musel jsem změnit svou představu cyklovýpravy k pramenům Lužnice a Malše. To počasí uvítala nejen Věra, které se na dvou až třídenní cyklotoulku nechtělo, ale i ostatní ocenili, že je možno v tom dešti vytáhnout paty z domu a přitom se moc „nenamáhat“. Až na Andreu s Petrofem, jehož orientační schopnosti jsme opět přecenili, jsme skutečně pramen Lužnice našli, jak dokládají fotky. V plné sestavě jsme našli i pramenný rybník Malše. Jeho zdrojnice jsme ale už nezkoumali. Jednak kvůli dešti, jednak kvůli nedůvěřivému pohledu majitele nedalekého domku, který asi neměl ze skupiny cizinců nejlepší pocit.

Překvapilo mne, jak je příhraniční Rakousko pusté, domy nabízené k prodeji a hospody zavřené. Protože se zase rozpršelo, z dalšího mého cíle – slovanského hradiště Vitoraz nad dnešní Altweitra – sešlo. Tak jsme si alespoň prohlédli (zvenčí) mohutný románský kostel ze žulových kvádrů a secesní rodinnou hrobku místního rodu knížat Fürstenbergů.

Další den jsme si užili prázdninové Nové Hrady s prohlídkou Terčina údolí nebo kláštera Servitů. Z toho je dnes zajímavé turistické zařízení, které spojuje komerční využití památky s mariánským kultem. Zdá se mi to rozumnější než chátravé čekání na nějakou dotaci.

Pak se ale už doopravdy vyjasnilo a nezbylo než třetí den vyrazit do sedel. Tradičně podél hranice k Sandokanovi do Moštěnic jsme původně vůbec nechtěli. Ale má tam nějaký skrytý magnetismus – zase jsme tam skončili. Jen jsme jako zpestření objevili nově otevřenou starou rotu, která se dnes nazývá Penzion Medenice, a kde najdou davy cyklistů slušné jídlo za slušnou cenu. Tak jsme si nakonec u Sandokana pouze dali po kalíšku na Mildův účet a vyslechli si Sandokanovu oblíbenou úvahu na téma ťukání a šukání.

Další den už došlo k loučení a naše cesty se rozešly. My s Řezáky se vypravili na sever, směr Praha. Cestou jsme sice nespali na místech, která jsem si představoval, ale vzhledem k deštivému a místy i chladnému počasí se cesta podařila. Do Prahy jsme nedojeli (jenom do Heřmaniček), ale zato jsme prověřili noclehy na letošní STEZKU, viděli oboru s chovným stádem jatečné zvěřiny, Kozinec a Moninec, mizerně značenou cyklostezku z Prčic do Heřmaniček, příjemného starostu v Chotovinách a ještě několik dalších достипримечателности, až se nám to všechno pěkně popletlo.

Tak za rok zase v RAPŠACHU. Raději se tam vypravíme z Prahy na kole, než se dohadovat s těmi modrými odboráři.

BERAN