Tradice je mrtvá, ať žije tradice

Na počátku tradice je nápad. Je-li povedený, vzniká tradice. Ten nápad měl kdysi Milda, když zjistil, že …

Ale to se musíme vrátit ještě do minulého století a navíc do minulého režimu. Milda se odstěhoval do Českých Budějovic, pořídil si další dvě robátka, ale s bydlením to měl všelijaké. Protože je však gejzírem nápadů, a dobře se živí jejich realizací, jeden takový menší – realizovaný - vyřešil (letní?) bydlení: Chaloupka v Tušti. Tři pokojíky, kuchyňka v přístřešku, sklípek, dvorek s vodovodním kohoutkem. V největší místnosti (stodole) se našlo místo nejen pro dílnu, ale hlavně pro suchý záchod! No nekupte to.

A tak Barunka trávila léta v Tušti, zatímco Milda vydělával peníze v Budějicích. Čas oponou trhnul, robátka povyrostla do školní docházky, bydlení v Budějicích se stabilizovalo a chaloupka, důvěrně nazývaná Pastouška, změnila svou funkci na (občasné) víkendové sídlo. Tehdy se zrodil ten povedený Mildův nápad, pozvat TRASU na Husí svátky do chaloupky, která byla toho roku na počátku prázdnin volná. A tradice byla na světě. Tak jsme zahajovali několik let prázdniny na jihu Čech a bylo nám tam dobře, i když tu dobu Milda s Baruškou trávili někde jinde a tu naši pohodu sdíleli jen zprostředkovaně.

Dle Mildova líčení si živě dovedu představit, jak jeho robátka bránila jakýmkoli stavebním úpravám, které by změnily ráj jejich dětství ve všední vykachlíkovanou a všemi moderními vymoženostmi vybavenou tuctovou chalupu. Čas, ta potvora, ale dohonil i je. Dvě starší, už ne děti, si pořídily vlastní robátka. Také soused, potvora, vida bohatého budějovického měšťáka, do Mildy několik let hučel, až těm potvorám Milda podlehl, sousedovu chalupu koupil a oba objekty přestavěl do jednoho členitého celku.

Byli jsme se tam podívat v době stavebních úprav. Byli jsme se tam podívat, když už to bylo hotové. Jsou lidé, kteří na co šáhnou, to se pokazí. A pak jsou ti šťastní, co to mají obráceně (tedy ne že pokazí, na co šáhnou, nechytejte mne za slovíčka). Milda s Baruškou mezi ně patří. Pro svou velikou rodinu vytvořili penzion, který má jak soukromí, tak společné prostory účelné a neokázalé. Nežil jsem tam a možná jsou tam i nedostatky, ale to, co nám vloni nezištně ukázal Jarda, toho času již mladootec pan MUDr. Jaroslav Kratochvíl, je zrcadlovým protikladem rčení Nahoře huj a dole fuj. Ne že by vnější podoba byla fuj, ale nijak nevyniká mezi sousedními tušťskými domy. Zato uvnitř je to prostě úžasné. Tedy HUJ, jak by asi zajásali vyznavači obrozenecké češtiny.

No ale co teď s tou tradicí – Husí svátky v Tušti?

V dnešní době pokryteckého přemalovávání významu slov získala některá ctihodná slova neoprávněnou nálepku. Mezi ta nešťastná téměř sprostá slova bylo zařazeno i slovo PODNIKATEL. Asi proto, že ležení za pecí, či sezení v hospodě (tedy ničeho nepodnikání) je pro tuzemské postkomunistické mravy podstatně ušlechtilejší než podnikání – ze své podstaty podezřelé konání.

Ještě, že máme několik podnikatelů mezi svými kamarády. Že tomu jménu nedělají ostudu Pták ani Milda, to se rozumí samo sebou. Že do stejné kategorie patří i Andrea – podnikatelka ve školství, to se ukázalo, když nás osiřelé pozvala do své chalupy jen trochu dál od Suchdola než je Tušť.

Letos jsme tam byli zase. Zrodila se nová tradice.

A co jsme tam konkrétně dělali? To už je jiné povídání.

Praha 12.7.2011