Noclehy:

Takovéhle měly být noclehy a podle předpovědi mělo pršet. Nultý nocleh proběhl podle plánu, jen výběrčí Jindra přijela jiná. Láďou se stala až poslední den.

Druhý den déšť nezklamal, ale předpověď o málo hospodách fakt nevyšla. Já jsem si udělala osobní stezkový rekord (a to nepočítám Oldovu u kamene).

1) ranní snídaňový bufet s čepovaným pivem

2)  kavárna s výhledem na Labe a startovním paňákem

3) Pastýřská stěna otevřená o hodinu dříve

4) hospoda u rybníka v Bělé (po šesti hodinách na cestě a zdolání čtyř kilometrů)

5) bufet u rozhledny na Děčínském Sněžníku, kterého si mnozí pro hustou mlhu nevšimli

6) záchranná Hřebenová chata, když začalo pršet opravdu hustě

7) večerní horolezecká studená v Ostrově

Za zvláštní zmínku stojí takřka kontinuální oslava Oldovy kopuletosti a jeho dobrodružství v chatičce.

Třetí den nás Magda varovala, že všechno bude jinak. Bylo a ne ke škodě věci. Svítilo sluníčko, v bludišti skal se nikdo neztratil, protože většina lidí do něj ze strachu ani nešla, a obávaná chata u Nováčka se ukázala být pohostinným a příjemně temperovaným zařízením, kde jsme si při hudbě užili nejhezčí večer i s tancem (a tančil nejen Drdy, ale třeba i Milda). Varování: kombinace řízku, salátu a vína může být bez žlučníku osudná.

Sobotní trasa vedla nejdřív nahoru a potom zase dolů, pro některé lanovkou, pro jiné skrz cyklistický peloton ne do sokolovny ale do Sokolovny v Proboštově: „Takhle my tady žijem“, prohlásil místní frajer, když několikrát přepadl přes stůl a pak tančil s Blankou z Litvínova.

Po nedělních dvanácti zákuscích z místní cukrárny, které přinesl Berousek na peron, následovalo muzicírování dvanácté trasy v lázeňském parku v Teplicích (vydělané peníze, pravda věnované výhradně členy trasy, jsme někteří z nás propili v Chomutově kousek od nádraží) a pak už jen zakončení, na které, na rozdíl od let minulých, nepřišel Řezák s vlajkou sám, ale v závěsu s celou trasou. A pohostinný vláček do Prahy...