Návrat na hlavní stránku
dvanáct dvanáct dvanáct
příští slezina: 4. 4. U Šumavy
PTAČÍ slezina (bohužel bez "Ptákůch"): 12. září 2009; exkurze do blázince, ale především zdolání Řípu jižní stěnou; osm a půl účastníka = styčný důstojník Helenka, pak Pochmani, Vokáči, Pepa, Šéfík a já s Vítkem. Dle Helenky cca šestnáct km, dle Českých drah + 18,- Kč.

1) Co jsme viděli z vlaku (tam či zpět): mraky holubů na Masaryčce, torzo Praha-Bubny už bez nápisu, horskou dráhu v "Juldě-Fuldě", na Vltavě racky a kachny, přívozy, remorkéry s pískovými rypadly, jacht-klub, majestátní volavku (Řež), hasičské cvičení (Libčice), spoustu komínů ("Hele - někerej je dlouhej, jinej širokej, 'sou taky bystrozraký?", ptal se Vítek - kde to to dítě bere?!), Vitanu, co za nás vaří, smrťákovský přejezd, oranžovokytkovaný (fuj) vagón, krásnou konduktérku v motoráčku, co sčítala pasažéry, "nebeské světlo" nad Řípem i mělnickým zámkem s vinicemi... etc., etc.

2) Co jsme zažili a viděli VIA HORA:
Vystupujíc z motoráčku, prohlásila Ála: "Tady je to jak v tom filmu, jak v Bolívii, jen chyběj' ty dvě s...oucí slepice!". Helenka zase komentovala ústroj a výstroj: "Hele, Vítku, Beran je čert, má červený ocásek!" (tkanička od ledvinky).

Pepa pak, ač neměl ani deštník, ani anténku s mašličkou, což mu Láďa vyčetl, podal naprosto profesionální a vyčerpávající výklad o beřkovické psychiatrické léčebně. Prošli jsme (a obdivovali) park s hroutícím se arboretem, okoukli chátrající omítky, střechy i sochy, u kuchyně dle čichu hádali, co asi bude k obědu. Těžcí sexuální devianti byli dle jurisdikce pod zámkem, ostatní "obyvatelé" ještě neměli vycházku, takže jedinými alkoholíky jsme tam byli jen my ... Pepa zavzpomínal na dobu, kdy zde nosil bílý plášť, Ála - deset kroků od sochy Hygiey -profesionálně zkritizovala zacházení s biologickým odpadem... Obdivovali jsme také secesní kostel (nádherná okna !), dnes kongresové centrum (?), který vyhnaná abatyše v 50. letech proklela. Docela na nás ale padala atmosféra zmaru - zplanýrované zahradnictví, padající opuka, rozpadající se hospodářské budovy, neznatelné koleje vlečky, co sem vozila uhlí, pivovar (1836 ?) se špejcharem na spadnutí, opuštěné domy a zahrady... Hospoda, jak jinak, taky nefungovala - dle cedule až od 17. hodiny.

Po malé výměně názorů (několika krocích tam a zase zpět) prosadila Jindra, že se nebudeme vracet na žlutou značku, že na ni vlevo narazíme. Přes spáleniště - strniště se nám to podařilo, jen Jindřiška vyklepávala suché hrudky bláta ze sandálů (dobrý skutek, jak známo ...). Ostatní objevili hrušky, švestky a ostružiny, dokonce už i ořechy k jídlu, tak lehce posvačili.

Po žluté nás pak červená (s minimálním kufrováním) dovedla do Ctiněvsi. Předvoj s Helenkou v čele bohužel bezvýsledně pátral na místním krchově po hrobu praotce Čecha (napověděl Hájek z Libočan, ale ten bájil, jak známo). Našli jen většinu spočívajících Plachých podle čís.popisných , dej jim ... (že by "degene"-ves ?). Menšina už po prozíravém Šéfíkově dotazu na občerstvovnu spokojeně debužírovala v hospodě. Tu jsme pak všichni pro jistotu uložili do paměti - úžasný sál s pódiem a galerií, šatnou s nápisem, co Helenka nezapomněla, a kultivovaným WC (ačkoli - na pánech jsem nebyla; ani Vítek, toho jsem myla u dam).

Samotný výstup na vrchol posvátné hory z jihu sice neoplýval "mlékem a strdím", ale když tam údajně "kamzíčila" svého času i paní doktor Buzková, co bychom to bravurně nevyskákali i my, byť starší, ale přes ty šutry stejně! Vyhlídka cca ve dvou třetinách byla bezchybná - rozhled široko-daleko: např. černé Kladno (věžáky rozdělovské ?), snad jsme viděli i Sv.Víta, když ten nesvatý se motal ve výhledu... Vrchol = pár metrů už byl "s prstem v nose". Tam nás čekalo příjemné posezení a načerpání sil k sestupu (po vyfocení).

3) Co nás čekalo pak:
Sestup jsme zvolili klasický, po cestě pohodlné, t.j. poněkud proti poudu - tudy totiž pan Paroubek "stoupává". Cestou jsme se kochali vyhlídkami - nejen na "Mišelovku", jak jsme zaslechli... Na úpatí si nějaké děti pouštěly draky a autíčka na ovládání. Vítek tiše záviděl (ta autíčka), přítomní dědečkové zvažovali, co si-vnoučatům nadělí pod stromeček, ostatní se znovu rozplývali nad krásami světa - vlevo ta Kladna a Prahy, skoro čelně Hazmburk a další, vpravo např. Mělník a taky další (všude ale též komíny a "šaltpáky socialismu").

U vsi Krabčice jsme se pomazlili s papundeklovým dopravákem, co imponoval nejvíc Šéfíčkovi, ale neodstranil rozkládající se mršinu zajíce právě na "Paroubkově strádě". V téhle rozlehlé vsi jsme se dočkali třetího piva (někteří i výborných velkých housek ä 2,50 od milé Asiatky). Podle tabulí, které asi tak po 4x12ti metrech nabízely brambory, cibuli, rajčata a vykrmené pašíky (140 až 210 kg - nekup to), jsme se dostali kousek lesem do Roudnice nad Labem. Příliš času na obhlídku nezbylo, proto si Helenčina sekce užívala na náměstí v cukrárně, kam posléze dorazili i opozdilci - Pepa, Šéfíček a my s Vítkem (všichni tři kluci cestou vraceli přírodě, co její jest, mě bolely haluxy v zánovních botách). Pepa ale stihl i kávu s dortíčkem, my ostatní zmrzku. Tam jsem zabodovala: "Sedni si, Vítku, ať se moc nepokecáš a ať ti ta zmrzlina neupadne". Během dvou minut byla na zemi (a kaťatech) ta moje, dvacka v pr..., c´ est la vie, jdeme na nádraží.

4) Končíme? Končíme!
Pak už se to jmenovalo "nach Prag" - rychlík Roudnice-Praha, ale ani tam nebyla nouze o zážitky a vyprávění (po celý den jsme furt klábosili, byť nedrbali - jen maličko; politické kecy, Ištváne, byly - ponejvíce). Sotva jsme obsadili kupé a platili Pepovi jízdné, přišel poněkud komisní konduktér. Pepa měl právě v ruce několik stokorun a všichni se smáli mému výroku ("Klidně mi to vrať v drobnejch, já to stejně naházím do automatu.", čímž jsem samozřejmě měla na mysli ten PID, ten na lístky až na Karlštejn). Pan průvodčí s kyselým obličejem požádal o jízdenky, které zrovna Pepa po ruce neměl a navíc opáčil cosi jako: "Nechcete toho na mně všichni moc?". Situaci pomohl zachránit Vítek, když pod penězi a zmuchlanou bundou na Pepově klíně zahlédl vyčuhující růžek požadovaného dokladu. Po historkách a zkušenostech nejen s Českými drahami a Deutsche Bahn nám Šéfík procítěně zapěl (zašvejkoval) několik písní, načež se až do cíle "zašil" do uličky k oknu (ještě nebyly ani Kralupy), aby si tiše užil vítězoslávy, že po tisícovkách kilometrů, jež našlapal, napádloval a pod. po vlastech českých (i slovenských) v šedesátce poprvé zdolal Říp!!! (Ponožky - jako v hostinci - si naštěstí nesvlékal.)

5) Résumé: úžasné počasí, především SKVĚLÝ výlet - díky, Helenko (díky, Ptáci - to za ty Vaše vložené sleziny)! A pro všechny, co měli absenci, byť omluvenou: heč, my jsme si to užili (mohu, doufám, dát "čestné ..." za všechny)!

Ahoj - Mirka Nečová.