Návrat na hlavní stránku
dvanáct dvanáct dvanáct
příští slezina: 2. 2. U Šumavy
Plán a skutečný průběh akce (tučně plán vypracovaný Řezákem, obyčejně brutální skutečnost)

Plán a skutečný průběh akce (tučně plán vypracovaný Řezákem, obyčejně brutální skutečnost)

 

Úterý 3.8. – Poslední soustředění se uskuteční v úterý 3.8. v neutrální hospodě v Ďáblicích.

To se sice stalo, ale někteří poněkud pros...švihli začátek. Nikdo[1] nevěnoval pozornost kolu, na kterém dorazil Pepa, a nezajímal se, jestli je to to kolo, na kterém hodlá vyrazit za zatměním. Konec společný ve 22:12.

 

Sobota 7.8. – Podle mých informací je poslední personální stav následující:

Sk. 1: Pochmani + H.Ř. + P.Ř odjezd v sobotu

Sk. 2: Berani odjezd v neděli, příjezd na Slovensko v Ne večer?

Sk. 3: V.Ř + M.Ř. odjezd v neděli večer, příjezd v Po ráno do Nových Zámků

Návrh průběhu akce: Sk. 1 přesun do Sence, přespání tamtéž. Na tom Senci nechci dogmaticky trvat, ale byl bych velice rád, kdyby se to uskutečnilo.

Podle plánu odjezdu se chovala jen Rychlá rota (V.Ř. a M.Ř.), jinak bylo vše jinak. Skupiny 1 a 2 odjely za prvé společně, za druhé ne v sobotu nebo v neděli, ale v pátek. Vylouply se v Bratislavě, projely tichým ranním centrem a dospaly (kromě Pepy, kterému bylo řečeno, že se za chvíli vstává) před jakousi restaurací. Ta poskytla před otvíračkou kafe, aby obě skupiny konečně vypudila ze svých latifundií (pouhý ostřik zavlažovací vodou se totiž ukázal neúčinným, protože ho registroval pouze bdělý Pepa). Během dospávání vykouklo slunce. Odjezd z Bratislavy zpestřen rafinovaným únikem Ládi přes nesprávný most. Řezák (vedoucí, vôdca, vezetö, födök, Führer) na popud Pepy totiž zvolil cestu po hrázi, aby to do Sence nebylo tak blízko. Z toho si Láďa (logicky) zapamatoval (nebo slyšel?) jen to, co se mu nejvíc zalíbilo, totiž že se do Sence jede směrem od Sence. Souhrnné výsledky celé této úchylky:

a)       Lehce psychicky poničená paní Věua (u první závory), která se zrekonstruovala až koupáním a konzumací piva aj. v Ha­muliakove. (Prý si přijela na dovolenou – s Řezáky a Láďou na kole!!! – odpočinout, naivní osoba.)

b)       Zvláštní kroužení na základě informací různých pinglů v různých pohostinstvích, kteří nás po několika pivech či střicích vždy poslali právě tím směrem, odkud jsme zrovna přijeli, neb tudy je to do Sence nejblíž. (Senec se vůbec nevyskytoval na uka­zatelích, zato do Bratislavy to podle směrovek bylo z každé křižovatky 20 až 25 km, asi jsme ji tedy objeli celou?!?)

c)       Po ujetí 65,3 km jsme nakonec urazili asi dvacetikilometrovou vzdálenost Bratislava–Senec, kde se dost divili, když jsme tu cestu popsali. My jsme se divili, proč se diví, ale už se vůbec nedivíme, protože jsme se podívali do jejich mapy. (Ta naše nám vždy sdělila, že se momentálně nacházíme mimo mapu, v lepším případě v legendě – ve skutečnosti jsme nebyli ani tak mimo mapu, jako mimo mísu.)

Nocleh na tvrdém betonu u Jury, v noci bouřka.

 

Neděle 8.8 – Senec–Gabčíkovo, nocleh mezi Gabčíkovem a Medveďovem.

No, splnili jsme toto: „Senec“, „nocleh“, „mezi“ a „a“. Je pravda, že jsme vyrazili ze Sence (Láďa si něco kolem 5 km  najel, aby vrátil Dohnalům psa[2]). Je také pravda, že jsme absolvovali nocleh. A dokonce je pravda, že byl mezi – nikoli však mezi Gabčíkovem a Medveďovem, nýbrž mezi Vajkou (nebo tak nějak) a Bodíky. Možná to bylo tím, že jsme o noclehu nerozhodovali my, ale komáři (konkrétně ten specialista, který zabrousil Hance do ucha a něco jí tam bzučel). Komárům některé z aplikovaných repelentů evidentně chutnaly. Průběžně pronášené výroky nebyly zaznamenány[3], ale kdyby byly, stejně by nebyly publikovatelné. Slabší po­vahy snily o včerejším noclehu na měkoučké betonové podlaze – a slabší povahy byli všichni zúčastnění, i ti, co používali ty nej­silnější výrazy.

 

Pondělí 9.8. – Dopoledne sraz všech tří skupin na hraničním přechodu Medveďov. Odpoledne Györ, nocleh někde kolem města Pápa.

Tak úplně se nesplnily Jurovy představy o tom, kde si dáme kofolu a kde oběd. Přesto nakonec oběd byl (fazolová polévka „jókai“). Ujasnili jsme si, co znamená „három“, a vydali se k přechodu. Řezák opakovaně tvrdil, že je s chlapci jednoznačně domluven sraz „na slovenské straně“, přestože Hanka měla své pochybnosti. Nakonec se tak úplně nesplnily ani jeho představy, neboť Rychlá rota zjistila, že hranice vede středem řeky, a rozhodla se k jejímu ztečení. Byla však bdělými strážci hranice zaznamenána a námi posléze vystopována. Nebylo to složité, protože cca 2 hodiny čekala na straně maďarské. Podezření Hanky se – na rozdíl od růz­ných představ viz výše – plně potvrdilo. To „odpoledne Györ“ jsme splnili na 200 %, protože odpoledne jsme tam dojeli a přes noc zůstali. Před prohlídkou města a večeří v borozo (teoreticky dobře připravená Věra doplnila naše znalosti o bor a borozo) koupání ve špinavé Rábě, což, jak se nakonec ukázalo, nebyla špinavá Rába, ale stejně špinavý, špinavá nebo špinavé Mosoni-Duna. Komáři se opět rojili, ale byli jsme lépe připraveni (stany postaveny ještě dávno před rojením na čemsi jako vodáckém tábořišti, kde náš pobyt víceméně zlegalizoval vezetö s tím, že kompetentní osoba stejně dorazí – a pak nás třeba vyrazí – až ráno.) Bohužel taky až ráno Láďa objevil v přilehlé budově hajzlíky a umyvadla a Věra jen tak bokem doobjevila i sprchy. Kompetentní osoba zřejmě dorazila až po našem odjezdu, takže nevyrazila nejen nás, ale ani nic z nás. Město Györ se tedy muselo spokojit jen s rolí toaletního papíru, který Láďa radostí bez sebe nad svým objevem zanechal na onom hajzlíku. To už však patří do následujícího dne. Z pondělí 9.8. stojí ještě za zaznamenání, že po prozkoumání údajů na svých tachometrech a krátké analýze situace[4] vznesla Rychlá rota (kategoricky, ale zcela zbytečně) požadavek na zvýšení průměrné rychlosti. Najeto 47,7 km rychlostí (zřejmě) zcela nedůstojnou. Vymyšlen nový, racionální a flexibilní postup – zítra se rozdělíme, ale dáme si cíl, kde se všichni sejdeme, a čas srazu bude dán formou intervalu, např. mezi 17 a 19 h, aby se nikdo nemusel hnát na nějakou konkrétní minutu. (V tom právě tkví ta flexibilita.)

 

Úterý 10.8. – Pápa–Ajka–Balaton[5], nocleh kousek před Balatonem.

Plán se začíná nebezpečně přibližovat ke kategorii zbožných přání. Fakt ale je, že jsme sjednali onen cíl, a to místo kousek za Pápou (Topolcafö). Rozdělení proběhlo na Rychlou rotu a pomalý zbytek. Z Györu do Pápy jsme jeli docela zajímavě – netrefili jsme žádné z míst, kterými jsme podle mapy měli projíždět. Nenašli jsme se ani v legendě. Na všech směrovkách se objevoval buď přímo Györ, nebo alespoň něco, co začínalo Györ... nebo končilo ...györ. Ve sjednaném místě srazu se pak ukázalo, že Rychlá rota nebyla tak docela informována o onom časovém intervalu, a preventivně tam čekala daleko před jeho začátkem. Tím si silně pokazila různé údaje na tachometrech, možná i náladu. Dále přesun (přes kopec hnusec, o kterém později vezetö mluvil jako o rozvodovém, to tedy nevím proč) do kempu v Farkasgyepü s teplou sprchou a mraky turistů očekávajících zatmění. Věra a Pochmani večer nějakou dobu paralyzovali přiblblou skupinu Maďarů tím, že se obětovali a až asi do půlnoci drze seděli na lavicích u ohniště. Aby ta oběť nebyla zas tak velká, taky trochu chlastali. Pak odpadli a lavice se stolkem uvolnili, aby je ráno mohli po té bordelózní mládeži pěkně uklidit.

 

Středa 11.8. – Dopoledne zatmění, pak přesun k Balatonu, koupání, odpoledne útěk od Balatonu.

Slunce a Měsíc mají splněno, i když to vypadalo, že to mraky překazí. Nakonec však byl jen lehký opar, místy jasno, takže bylo vidět vše, co mělo být vidět. Dokonce i planeta, o které se ti chytřejší, vzdělanější a vůbec kompetentnější z nás konsensuálně dohodli, že to musí být Merkur. Na rozdíl od nich dr. Zákopčaník (počasový copánek z ČT1) později sprostě prohlásil, že to byla Venuše. (Škoda, že mi vypadli z hlavy ti astronomové z naší výpravy a jejich argumenty!) Takže „dopoledne zatmění“ fakt proběhlo a bylo sledováno z různých úhlů: Řezáky s melounem z kopce nad Szentgálem, Berany s tokajským z podničku ve Véroslödu (ti se tam octli cestou na Balaton, kde se Věra chtěla jen tak 2 hodinky koupat a opalovat) a Pochmany se suchým bílým z podničku v Herendu (ti se tam octli cestou na Balaton přes Veszprém, ale už dávno před zatměním tušili, že budou rádi, když dojedou do Veszprému). V zásadě byly všechny skupiny velmi blízko sebe, ačkoli to neměly v úmyslu. Pochmani pak narazili na Řezáky ve Véroslödu při návratu z Veszprému (Řezáci pro změnu mezitím navštívili onu Ajku, kterou vezetö naplánoval na včerejšek) – kde jinde než v restaurační hospodě. Obě tyto skupiny oslavně pohovořily o Beranech, jejichž návrat od Balatonu již nepředpokládaly a s nimiž již po zbytek cesty nepočítaly, a dojely do kempu. Tam se za chvíli objevili Berani, kteří přiznali, že jejich výlet na Balaton skončil už ve Véroslödu, protože Věra po ujetí cca 500 m usoudila, že to nebude lámat . . . Obnovily se debaty o dovolené na zohavenou a po několika dnech Věra přiznala suknici, kterou si k návštěvě Balatonu pořídila[6]. J. zaznamenala podrobně průvodní jevy zatmění, které pozorovali Pochmani. O těchto jevech Copánek-Zákopčaník  nehovořil, protože prý ho při zatmění plně ovládal „pocit, jako když jeho část chce z něho ven“, jak byl pravil (že by syndrom „Rudolf II.“???). Ze zaznamenaných jevů vybírám:

11:50: Německá rodinka sedící ob jeden stůl vytáhla speciální brejličky na zatmění a začala brejlit.

12:00: Pochmanům donesli příbory (víno už měli asi 12 minut).

12:03: Ptáci začali zběsile pípat.

12:04: Láďa šel na WC (Rudolf II.!!!!).

12:06: Němci dostali oběd, přestali brejlit a začali konzumovat.

12:09: Objevil se další Němec se speciálními brýlemi (cvikr!!), který si hned začal zkoušet vedle u stolu, a jeho 3 přátelé.

12:12: J. šla taky na WC (Rudolf II.?!?)

12:16: Jedna z místních vos se přiletěla ukrýt pod Pochmaní slunečník. Láďa zneklidněl, ale se zatměním to asi moc nesouviselo (dělá to v přítomnosti vos vždycky, nezávisle na postavení těles na obloze).

12:18: Pochmani zjistili, že Němci si brejličky jen tak nezkoušejí, nýbrž pozorují Měsíc, který už začíná zakrývat Slunce (v tuto chvíli již dr. Zákopčaníka asi začalo taky ubývat).

12:19: Pochmani dostali oběd, který dojedli v 12:31 při průběžném pozorování postupujícího zatmění přes skla do svářečských brýlí č. 12 minus 1. Vlaštovky dosti šíleně pípaly.

12:35: Poněkud se stmívalo a ochlazovalo, kokrhali kohouti.

12:38: Hoteliér rozsvítil šantánové lucerničky na plůtku, mraky se snažily zastínit Slunce, naštěstí se jim to nedařilo.

12:40: Ptáci docela šíleli.

12:42: Zatmění, vlaštovky vyloženě řádily, muškáty v truhlících však byly v klidu.

12:52: Máme to za sebou. Láďa sleduje, kdy zakokrhá první kohout (právě se stalo), případně ze stanu vyleze první Řezák . . .

Toto vše pro Pochmany znamenalo najetí cca 77 km, doparoma, z toho něco málo po E66, což Rychlé rotě nemístně připomnělo E55. Morálními vítězi jsou Berani, zvláště Věra, která kromě suknice přiznala i to, že sem s námi vyrazila, aby konečně jednou spatřila ten proslulý Balaton . . .

 

Čtvrtek 12.8. – Balaton–Sarvár.

Balaton nám v zásadě může být někde, viz včerejšek. Sarvár, jak to vypadá, taky. Dle souhrnné informace vezetö bylo toto najeto: 68,95 km za 4 h 4 min 44 s čistého jízdního času průměrnou rychlostí 16,9 km/h. Tachometříky jsou mor, protože se tváří, jako že vlastně vůbec na kolech nesedíme. Proč, probůh, jsme potom tak zdrchaní? Teprve při dnešní jízdě z kempu do Pápy jsme zjistili, jaký že kopec jsme to vyjeli (fuj!!!  – nevypadal ani moc rozvodově, spíš připomínal Vávrovo kafe). Po prohlídce Pápy a jedné její pizzerie a dále cestou několika borozo (v jednom z nich jsme zjistili, že Maďaři píšou na bankovky číslovky slovy, to byl objev!) jsme dorazili do Mihályi, důstojně zapili významné datum a zakotvili na docela hezkém místě mezi Mihályi a Kisháludem. Věra během dne nápadně ožila a k upřímnému zděšení Rychlé roty definovala optimální styl jízdy: 8 km na kole, kettö deci bor a három deci soda v borozo a tak pořád dokola. Na rozdíl od návrhu Rychlé roty z dřívějška byl tento styl akceptován a v praxi realizován bez ohledu na všechny tachometry. (Pro stanovení vzdálenosti 8 km má Věra tachometr nejúčinnější.) Změna stylu vyústila ve Věřin dravý způsob jízdy v následujících dnech – často kmitala s Láďou v čele pelotonu a nic nedbala, že nám to po návratu stejně nikdo neuvěří (a jí už vůbec ne – viz známou pohádku o Mařce na Boubíně). Plán na zítřek sice nejasný, ale zato už jsou naplánovány Keblany na příští víkend a Černý vůl na příští středu![7]

 

Pátek 13.8. – Přes cíp Rakouska (hr. přechody Pamhagen a Andau) zpět do Maďarska a na Bratislavu.

Ten Pamhagen vezetö trefil! Jinak bylo všechno zase podle Alberta, to jest jinak. Prostě jako v pátek třináctého. Z noclehu proti větru, který pořádně zvlnil rovinu, do Kapuváru (oběd) a dále do Tözeggyármajoru, kde jsme půl hodiny čekali na otevření borozo, abychom tam potom více než hodinu poseděli, naposledy na maďarské půdě. Po přechodu Pomogy/Pamhagen vysomro­vány mapky kraje a dále přesun směr Apetlon, Illmitz a dál k Neusiedlerskému jezeru. Bývalý vezetö byl silně ohnusen, že se z něj na hranicích stal „ein sehr demokratischer Führer“, který proti své vůli jede někam, kam nechce, protože si je jist, že tím směrem nenajdeme nocleh, protože tam prostě žádný není, protože tam ani být nemůže. Po podobných projevech jeho vrozeného optimismu jsme to už všichni viděli na rychlý, noční a navíc ilegální průjezd Rakouskem, doprovázený různými zvukovými efekty, jako kručícími žaludky, poplašňáky na ptáky na vinicích, policejní střelbou a – to by asi byla největší drsárna – šumem svistu našich kol a ne­místnými poznámkami Führera. Nakonec jsme se ale opatrně usalašili poblíž jedné vinice na plácku mezi stromy. Toto místo jsme podle zásad klasického výkaznictví a zdůvodnictví (a přes veškeré nenápadně i nápadně pronášené výhrady mladých ekologů z Rychlé roty) definovali jako bezprizorní, mimo přírodní rezervaci, v zásadě vyloženě určené, ba dokonce vybudované ke sta­nování. Prostě jsme si to okecali, popili a jinak pokecali, za tmy postavili stany a domluvili na ráno brzký odjezd na hranici úprku, pro jistotu bez snídaně, aby to Rychlá rota moc nezdržovala a měla dostatečnou motivaci k přesunu jinam. Různí jedinci vymýšleli různé österreichische tresty za to, že tu budeme přistiženi, a Führer se (ráno) přiznal, že si začínal vysloveně účelově opakovat vybraná německá slovíčka (tematické okruhy: omluvy, výmluvy, pomluvy, standardní komunikace s bachaři a spoluvězni).

 

Sobota 14.8. – Na sobotu už nebyly plány!!!

Ráno Pochmani sbalili svůj stan signálních barev a ulehli k dospání na neméně signální, avšak přece jen horizontálnější karimámy. Berani spali preventivně rovnou pod širákem, aby nakonec zabalili jako poslední. V rychlosti sbalení byla bezkonkurenčně první Rychlá rota, čímž všechny dokonale převezla. (Michal dokonce vznesl dotaz, zda nemá vzbudit rodiče!!![8]) Vyklidili jsme pole, posnídali až na molu v Potersdorfu a už bez větru po cyklostezkách vyrazili do Weidenu a Neusiedlu (cesta typu „brnkačka“). Za mírný úlet (absolvování cesty Weiden–Neusiedel po dost frekventované silnici místo po cyklostezce) může podle Řezáka Láďa, který prostě zahnul, podle Ládi Řezák, protože furt jel. Podle objektivních názorů H. a J. jsou pánové jeden za 12 a druhý bez dvou za 14 a můžou za to oba.[9] Přes veškerou snahu jsme v průběhu tohoto teplého dne nepronikli k jezeru blíž než: a) k pokladnám na různých místech, kde byly zřízeny oficiální pláže; b) k rákosí tam, kde nebyly pokladny; c) k bažinám všude mimo body a) a b), protože je Řezák vedoucí.[10] Přes tento svůj handicap náhle objevil prima sezení pro piknik v Neusiedlu, po němž jsme vyrazili směr Parndorf, Prellenkirchen (dva nejmenovaní za 12 a 14 minus 2 zkoumali jakýsi zámek) a jeden sklípek těsně před hranicemi, kde měli jen suché (dobré) víno a nejmenší míra byla čtvrtka. V Bratislavě pak zrealizováno několik náročných akcí: nákup místenek, podej kol, uložení báglů do úschovny, procházka městem, večeře, vyzvednutí báglů, čekání na zpožděný vlak a jiné radosti.

 

Neděle 15.8. – Na neděli taky nebyly plány, mělo to být celé ve vlaku a v Praze či jiných Satalicích, jenže jizdní řád míní, spřátelené železnice mění, takže do vlaku se samozřejmě vlezlo až v neděli a dál to bylo celé ve vlaku, v Praze a jiných Satalicích.

Zaznamenávám pozitivní posun oproti našemu (Pochmanímu) poslednímu přesunu tímto vlakem před pár lety: zpoždění zůstalo, ale v Praze nám vydali kola bez prodlení, žbrblání a hlavně proclení, a v Bratislavě nám bez váhání prodali místenky do jednoho kupé, ačkoli byl prázdný celý vagon. Tomu říkám tržní přístup – minule se divili, k čemu by nám místenky byly, a netržně nám je odmítli prodat![11]

 

Nezbývá než pomalu formátovat

Deníček „Lake District 2000“

a připravit cedulky

Leader-female (Šárka 13) a Leader-male (Řezák 12).



[1] Ani vedoucí!!!

[2]

To:           dohnal@internet.sk, bestia@bestia.sk

cc:              beranova@nex.tel.cz, Jindra Pochmanova/Czechia/Zurich@ZURICH

Subject:    

Servus Juro,

jeste jsem Ti nepopsal nas slavnostni odjezd ze Sence. Pote, co jsme se u jezera rozloucili s Dorkou, Sery (nebo Cherry?) chvili zpytave hledela stridave za Dorkou a za nami, nacez neomylne nabrala smer Samorin. Zhruba nekam ke kafilerii jsme se utesovali, ze si to holka rozmysli a vrati se domu, dokud zna cestu. Nerozmyslela. To uz mela jazyk vyplazeny na maximum a sotva pletla nohama. Tak jsme vytvorili dozadnou skupinu (od "dopredna skupina"), ktera Sery odlakala spravnym smerem. Nastesti si Sery nevsimla, ze se jednotlivi clenove skupiny nenapadne odpojuji, az zustala sama s Ladou, ktery ji zavedl az k Vasemu domu. Lada rika, ze svou misi prohlasil za ukoncenou, kdyz Sery prolezla dirou v plote k sou­sedum. U Vas pry ani nezvonil, protoze mel strach, ze do nej nalijes dalsiho panaka a to uz by pry potom taky jezdil s vyplazenym jazykem a sotva by pletl nohama. Srdecne pozdraveni Sery a zbyvajicim clenum rodiny posila Rezak

[3] Nedalo se, nikdo, ani ženská, nemůže dělat  t ř i  věci najednou (zběsile kolem sebe plácat, sprostě nadávat a ještě něco zaznamenávat).

[4] Brífink? Brainstorming? Summit?

[5] Plán připomíná trojici páka–kladka–kolo na hřídeli, a taky to podle toho dopadlo.

[6] Tuto suknici Věra nakonec přece jen aplikovala (při procházce Bratislavou) a byla za to po zásluze potrestána tím, že jsme jí v Praze na hl. n. vypili zbylou čerešňovici.

[7] Jsme čím dál flexibilnější.

[8] Ti asi fakt spali, protože mu nejen nevynadali, ale dokonce to ani nijak jízlivě nekomentovali!! Na to se zmohli až o dost později.

[9] Tento úlet byl s určitým talentem k improvizaci nakonec zamaskován, neboť se začalo tvářit, že se v podstatě od začátku mířilo přímo k ben­zínové pumpě, aby se mohlo doplnit vodu, a teď se zase může jet normálně . . . Když se umí, tak se umí.

[10] Asi nikdy neslyšel o šumavských hamrech a Marii Rysové.

[11] Přitom by nám tehdy byly ale úplně k tomu samému  jako teď!