66 Stezka – stezka nedomluvených setkávání

Myslel jsem, že na poslední chvíli, ale nebyla to pravda, jsem si přes internet zakoupil jízdenku na 7.5.2024 v 8:00 bus Praha – Jihlava. Když jsem kolem 7:45 vstupoval na Florenci do Autobusového nádraží, kde jsem už dlouho nebyl (možná 30 let), říkal jsem si, jak teď zjistím, odkud to jede? (Netušil jsem, že to mám na E-jízdence v telefonu uvedeno.) Když tu vidím, jak ze záchodků vychází Hanka, a ta, jako zkušená cestovatelka, to věděla. V autobuse se nás sešlo pěkných 12/2. Už tam čekala Helenka a Berousek, přikvapil Šéfík, a nakonec, to už jsme seděli v poloprázdném autobusu, přišel rozvážným krokem Pepa. Sotva jsme vyjeli z Prahy na D1, spustil se slejvák, a ten nás provázel celým dnem. V Jihlavě jsme hledali restauraci, která by nebyla Pizzerií, případně Asijská nebo Indická. Ukázalo se to značně obtížným, na náměstí jsem v Mapách.cz objevil v boční ulici Restauraci Bufet VAVI, zabočili jsme tam a bufet neviděli, za dalším rohem ale byla Plzeňská pivnice, otevřená, příjemná. Hospodský přinesl nejdřív „předkrm“: fernety a jeden rum, poté pivo Bernard a nakonec i Pepův grog. Na Berouskovo naléhavé žadonění nakonec přinesl i slané tyčinky. Rozhodl jsem se, že se pokusím uskutečnit svůj plán, navštívit ještě dnes Muzeum autíček na hradě Příseka, asi 7 km od Brtnice. Autobus do Brtnice měl jet za cca 20 min. ze zastávky vzdálené dva bloky. Vydal jsem se do deště a téměř přesně s autobusem dorazil na zastávku. V autobusu se topilo, trochu jsem se cestou usušil. V Brtnici jsem poobědval v Radniční restauraci a opět busem se vrátil do Příseky. V muzeu, kde jsem nepotkal živáčka (ani pokladní tam není, platí se v automatu), jsem strávil asi 1,5 hodiny (10.000 exponátů z let 1910 až po současnost, nejen autíček, ale i vláčků, letadýlek, šlapadel, parních strojů …), a chtěl pěšky dojít na nejbližší vlakovou stanici v Přímělkově, kde mi měl v 16:12 jet vláček do Třebíče. Koukl jsem se na Mapy.cz, a ty mi sdělily, že nejrychlejší trasa je 7,6 km, tj. 2:01 hod. Bylo 15:35, no co, šlápnu do toho. Zpočátku to šlo, skrz jakýsi Státní statek, poli a lesem, potom ale po silnici, cesta po turistické cestě by byla moc dlouhá. Pořád leje, pláštěnka už začala propouštět, odhazuju hrdost a začínám stopovat. Moc toho nejezdí, a stejně mi, v té pláštěnce, nikdo nezastaví. K mému překvapení ale zastavuje třetí auto. Celkem mladý hoch souhlasí, že mě vezme k nádraží. Když jsme vjeli do Přímělkova, říkám, že pokud nejede k nádraží, tak už dojdu, zastavuje tedy u jakési soc. prodejny, objíždí ji a jede zpátky. Pomohl mi něco přes 2 km, mám k dobru víc jak 30 min. V opuštěné nádražní čekárně je sice vyražené sklo u dveří, ale na stolku několik štůsků knih a asi 20 časopisů, většinou Svět motorů a Auto Tip. Listuji si a trochu osychám. Vlak měl maličké zpoždění, ale ve vagonu vidím známé žluté tričko v něm Láďu, Jindra sedí přes uličku, a tak cesta ubíhá příjemně. Vystoupili jsme na stanici nejbližší kempu (Třebíč – Borovina), a zavrhnuv cestu údolíčkem, klesáme po silnici směrem k ubytování. Kousek před cílem vystupují z boční cesty Helenka, Hanka, Šéfíček a Berousek. Chybí pouze Pepa, ale o tom psát nebudu. „Kdybychom si to domluvili …“, řekla Jindra. No, určitě bychom se nesešli.

Ve středu je sice státní svátek, ale to snad nevadí, po té, co mě Berousek, vracející se pro notýsek na razítka před odjezdem do Vilémovic, vzbudil ve 3/4 na 9, jsem v Mapách.cz objevil, že součástí Pivovarské restaurace v Třebíči je Muzeum Jaguárů, a protože jsem si nevšiml, že v recenzích je i, že hospoda je „trvale uzavřena“ (na stránkách http://www.jaguar-trebic.cz/prohlidky-expozice nic takového není), řekl jsem si, že si dám někde ve městě snídani a na oběd půjdu tam. Prošel jsem téměř celé město, všude zavřeno, nakonec jsem snědl ve We love coffee poslední cheesecake (sleva 30%) s čajem. Potom jsem kolem Baziliky, skrz zámek a Ledovnu došel k Pivovaru. Bylo ještě brzo a stejně měli zavřeno, tak jsem ještě obešel MŠ U Obůrky a poseděl v zámecké zahradě. Ještě jsem se pokusil najít nějakou restauračku nahoře nad Zámostím, cestou k Židovskému hřbitovu, ale nikde nic. Tak jsem se po schodech spustil do Židovského města a vzpomínal, jak vypadalo, když jsme tam před víc jak 20 lety byli s Álou (to ještě nebylo v Unescu). Potom jsem přešel přes lávku a hledal, kde bych si dal oběd. Zklamán jsem se vrátil do Black Housu, který se mi původně zdál docela sympatický, ale moc nóbl. Řízečky z vepřové panenky s pečenými bramborami Grenaille se mi zdáli trošku dražší, sympatická brigádnice však přinesla přetékající talíř o průměru téměř půl metru. Hrdinně jsem se s tím popral, dal kávu a zvažoval, kam dál? Na rozhlednu nebo do kempu kouknou, zda tam někdo nedorazil? A vidím skrz skleněné dveře postavu s batohem a tmavými brýlemi jak studuje vyvěšený lístek s denním menu, který ale ve svátek neplatil. Byl to Miloš, a hned, jak jsme se přivítali, dirigoval mě k velkému stolu, „Oni sem určitě přídou“. Měl pravdu, nakonec tam dorazili skoro všichni. Ušel jsem městem asi 10 km., a kdybych se nenechal k večeru odvézt Ivanem, tak by jich bylo víc jak 12.

Čtvrtek jsem pojednal taky trochu jinak, protože jsem neměl nic k snídani, včera se mi nějak nepodařilo nakoupit. Sbalil jsem „celej svůj dům“ a šel zase na náměstí (prý 2,6 km), kde už byl otevřen bufet, a vydatně posnídal. Potom jsem nakoupil na cestu (hospody v tomto kraji nečekejte) a vydal se opět kolem zámku nahoru, že to vezmu po druhém břehu (přece nepudu zase stejnou cestou zpátky), a pokusím se někde přebrodit Jihlavu. Jez u Palečkova mlýna na fotce v Mapách.cz vypadá schůdně (když tak se zuju a odepnu nohavice). Ale ouha, kousek před ním narážím na plot s cedulí Soukromý pozemek. Támhle ale nějaký pán cosi dělá na perfektně upraveném pozemku, je ke mně zády v předklonu, obejdu pootevřenou závoru a ptám se, zda tam někde nejde překonat řeku. „Když tak hezky zdravíte, tak můžete použít naší lávku.“ Na druhém břehu také samé soukromé pozemky, i cesty, já se ale musím vrátit kousek proti proudu a pak do kopečka k červené značce. Asi ve 3 kopce je Památný strom a pod ním lavička. Posedím, napiju se a pokochám výhledem na údolí Jihlavy. Po chvíli pokračuju na cestu na kopci, po ní musím ještě kousek zpátky ke křižovatce, kde značka odbočuje doleva (z mého pohledu doprava), a koukám, proti mně jde Helenka s Jindrou a za nimi další a další. Kdybychom se domluvili … Nebo kdybych neposeděl, měl bych je celý zbytek cesty Na Pilku za sebou a nevěděl o tom.

To, že jsme se potom sešli v Okříškách, jednou v cukrárně a dvakrát v Bílém domě (poprvé po té, co jsem byl ochutnat jaké pivo mají v Baru Na kolejích – Bitr neměli, ale „prý“ nějaké ještě hořčí, jehož název si nepamatuju), a nakonec i se 14 v Radniční restauraci v Brtnici už je docela běžné. Z té restaurace jsem v pátek večer odjel domů, tak toho více nevím. Středeční večer v Poušově jsem prospal, čtvrteční ve školící místnosti Na Pilce byl hezkej, se zpěvy a tanci, a v pátek a sobotu jsem už nebyl. I přes ten úterní déšť (chcalo a chcalo), tam bylo krásně.

Honza.