U Jeňárů ve Slezsku
Kromě východočeské, jihočeské a karlovarské sekce má Dvanáctka své aktivní zastoupení na dalekém i blízkém severu. Po fenomenálním úspěchu pidistezky na jižním pobřeží Švédska si Maruška s Jeňárem stále lámali hlavu, jak nejlépe představit své opavsko-polské Slezsko. Nečekaně velký zájem o účast limitoval původní představy o jednotlivých trasách, protože majitelé ubytovacích zařízení v kraji nejsou na tak velký počet účastníků zvyklí. Nakonec se pro úspěch celé akce spikla jejich dobrá vůle s dobrou náladou účastníků. Když k tomu přidáme přiměřené počasí, bylo vymalováno.
Putování začalo příjezdem do Hradce nad Moravicí proslulého svým zámkem a jeho kulturní tradicí. Cestou jsme se stavili na oběd v zahradní restauraci Sport netušíce, že právě jídlo bude jedním z ústředních zážitků celého putování. Protože nebyl zájem o detailní prohlídku postelí, kamen a zrcadel jednotlivých místností zámku, prošli jsme si jen jednotlivá nádvoří, nahlédli do přízemních místností a cukrárny a anglickým parkem vystoupali k vyhlídkám nad Hradcem. Až na tu Babišovu žluč, která nezná hranic, byl pohled do tu- i cizozemského Slezska překrásný. Večer v autocampu v Kajlovci byl vydařený. Možná i proto, že jsem se ho pro zdravotní indispozici nemohl zúčastnit.
Druhý den jsme putovali do Brumovic. Dle prohlížeče Mapy.cz autem asi 26 km a turistickou trasou 48 km. V obou případech bychom ale minuli Raduň – další z pohádkových zámků, tentokrát empírový na rozdíl od novogoticky upravených zámků nad Hradcem. Proto jsme se vydali křížovou cestou nebo okolo fungujícího lomu opět pěknými a dosud zdravými lesy přes kopec do dalšího anglického parku. Pro mne byly největším překvapením pozůstatky náspů nedokončené železniční trati, která měla spojovat Slezsko a Horní Uhry. Konkrétně Opavu s Trenčínem. Krach na vídeňské burze tuto část zazdil úplně, zatímco ostatní úseky po dokončení slouží dodnes. Když ne jako železnice, tak alespoň jako cyklostezka.
Autobusem z Raduně do Opavy, vlakem do Skrochovic a opět autobusem do Brumovic jsme ušetřili síly a podojili státní rozpočet čerpáním dotací na naše důchodcovské jízdné. Čas jsme ale neušetřili panu řidiči, který odmítl vystavit hromadnou jízdenku pro neurčitý počet zdivočelých penzistů v ceně 2 Kč a trochu dražší pro naše mladé průvodce. Ještě že si nikdo z nás nestěžoval, že od nádraží vyjíždíme později, než jsme měli v Brumovicích vystupovat. Den jsme zakončili opět hodováním, nápoji a skromným zpěvem.
Luxusní ubytování za nepřiměřenou cenu jsme opouštěli po ještě luxusnější a nepřiměřenější snídani zabezpečené cateringovou firmou Lucina a Janek, kteří přivezli snídani a odvezli rance těm, kdo je mohli celodenně postrádat. Staří hoteliéři se pyšnili rčením „Ceny mírné, obsluha vzorná“. Je radost vidět, že to může fungovat i po tolika letech šílených experimentů.
Z nepříliš vzdáleného nádraží Skrochovice jsme popojeli do Krnova. Nevyžádaný liják a vyžádaná, leč uzavřená synagoga nebyly přívětivým uvítáním. Přívětivá cukrárna na náměstí ale celkový dojem zachránila. Pro výstup k dominantě celého okolí poutnímu chrámu Sedmibolestné Panny Marie bylo chladné počasí ideální. Zato sestup k penzionu Šelemburk po vydatném dešti byl pro některé nepříjemnou překážkou. A opět opulentní konzumace. Po ranních dobrotách a dopolední cukrárně se opět prohloubila disproporce výdej a příjem. A to ještě volala paní hospodská ze Strážiště, zda opravu přijdeme na tu polévku, kterou tam Jeňáři domlouvali. Až jsem trnul, zda nebude popuzená, když konzumace vázla. Naštěstí byla rudná. Jen Řezák se rozhodl, že konzumaci omezí a hospodu obešel přes obec Býkov. Tím si přidal 4 km, ušetřil za jídlo a alkohol a ještě spálil nějaké ty kalorie, jako bonus. Chlapík! Ale i my ostatní jsme páchali dobré skutky: fandili jsme místním při stavbě májky (3.! 5.) na hřišti v Úvalně a vyzráli na pana řidiče tím, že jsme se předem spočítali a jednotnou platbou ho příjemně překvapili. Bude na nás jistě v dobrém vzpomínat. Z nádraží Skrochovice jsme se vydali na poslední díl putování toho dne a překročili hraniční řeku Opavu. Naštěstí jsme se vzájemně včas ubezpečili, zda máme občanské průkazy, celní a devizové prohlášení řádně vyplněné a odevzdané vojenské knížky.
Měli jsme to tušit po opulentní snídani, ale přesto nás po přivítání u vrátek Janek a Lucina ve svém penzionu zahrnuli vstřícností a milým pohostinstvím. V budově o kapacitě JEDENÁCTI hostí, ubytovali všech 26 účastníků zájezdu. Nebylo tu prostoru jako v tělocvičně, nebyly tu postele jako v luxusní hasičské ubytovně v Brumovicích, byla tu spousta schodů a mnoho inspirace pro škarohlídy. Byla tu ale skvělá a nápaditá strava, milá a nevtíravá pozornost domácích a pocit skutečně rodinného podniku. Až se mi vybavil hoteliér z filmu Nebožtíci přejí lásce, který byl vždy po ruce a dokázal zařídit nemožné. Když se ho hlavní hrdina filmu ptá „Carlucci, kdy spíte?“ odpoví lakonicky: „V zimě.“
V Boboluszkách, tam ten penzion hned vedle blázince najdete, jsme trávili dvě noci a prozpívali dva večery v jídelně při tuzemském vínu, českém i polském pivu. To polské, ať už MOCNÉ či malo-? nebo ne-? -MOCNÉ bylo dobré a rozhodně bych si ho koupil i u nás, kdyby se tu prodávalo. Mimo mé oblíbené Zubrovky byla k mání také Lubelska Wiśniówka. Při zajišťování jsme pili i višňovku značky SOPLITZA, byla rovněž vynikající, ale neměli jsme odvahu ji nabízet případným vtipálkům.
V sobotu (třetí den putování) jsme měli původně navštívit nedaleké arboretum Nový Dvůr, počátkem května obzvláště přitažlivé. Nevyšly ale příhodné noclehy a z Boboluszek by to bylo zbytečně daleko. Náhradní a údajně odpočinkový program „Okolo komína“ se ale ukázal nejen dostatečně zajímavý, ale i překvapivě náročný. Pan kostelník nám sice neukázal interiér, ale vzorně opravený skrochovický kostel i hřbitov jsou památkou na celoživotní péči rodiny Smítalových, kde se to dědí z otce na syna. Po cyklostezce jsme nic zlého netušíce došli do muzea Slezský venkov v Holasovicích. Záběr má veliký. Od vybavení domácnosti, dílen různých řemesel, nebo vesnického krámu, přes všechny možné stroje a udělátka, které používal slezský venkovan až po školní třídu a dětské hračky. To vše nám ukazovala paní Dobružka (nebo Dobruška???), svým nadšením a výkladem možná nejpůsobivější exponát celého muzea. Bylo toho tolik, že by se z výkladu daly připravit nejméně dva okruhy. Už také proto, aby po výkladu návštěvníkům v hlavě zůstalo něco víc vědomostí než celkový dojem a drobnosti, jako polní pasti na myši.
Cestou do obce Tábor jsme si konečně užili, jak to fouká na slezských a polských pláních. Vlastík obdivoval ošetření ovocné aleje podél silnice a na úplném konci vsi jsme navštívili místní hospůdku vyhlášenou svými řeznickými specialitami. Aby nebylo vše ideální, dorovnali majitelé během naší konzumace ceny nad avizovanou hodnotu. Asi jim došlo, že jsme schopni navštěvovat i hospody podél bavorských hranic a jejich cenám se podřídit. Jen to mohli napsat předem. To se ale možná před místními báli.
Lesní cesta do Skrochovic částečně obalila naše boty a kalhoty organickou i anorganickou hmotou a to byl ideální stav, abychom cestou zkontrolovali, jak to vypadá u Smítalů doma. Helenka pronesla památnou větu o tom, jak si představovala domeček v romantické vesničce uprostřed lesů, a zatím našla pěkně a hlavně účelně přestavěnou poštu poblíž železniční stanice a pod okny silnici první třídy č.11. Kdo u Smítalů ještě nebyl, měl by to napravit. Mají to tam pěkné. I náročné pohledy trasových znalkyň nenašly téma ke kritice.
Neděle začala tím, že jsme šli před půl jednou spát. Po intenzivních pěveckých výkonech Šéfíka a Berouska a zejména velmi aplaudovaných houslových sólech Julka neměl nikdo zájem dlouho vyspávat, aby mezi těmi ranními dobrotami nepropásl vynikající višňovou marmeládu, která v předchozí snídani zmizela rychleji, než ji stačili domácí doplnit. Vše ostatní ale doplňovat stačili, a tak se to v té záplavě dobrot ztratilo. Rozloučili jsme se s domácími, došli na vlak a odjeli do Opavy na prohlídku města. Pro Marušku je to město srdeční záležitost, a tak její výklad připomínal svou vroucností a rozsahem paní Dobrušku z Holasovic. O to více jí mrzelo, že se části účastníků podařilo najít hospodu, ve které byli potomci onoho legendárního Cimrmanova hostinského, kterému vadilo, že mu do hospody chodí lidi. Nakonec jsme ale procházky městem přes mrazivé počasí zvládli v pohodě, vyzvedli si zavazadla v pojízdné úschovně (Kia dcery a zetě) a uvelebili se v přímém rychlíku do Prahy.
Velké poděkování organizátorům!!! Nasadili jste laťku hodně vysoko.
Pepik
Ps.: koho potěší cizí neštěstí, pro toho mám lahůdku: kdo si nezkontroluje zakoupené jízdenky a místenky, vás jistě pobaví: Chcete-li sedět vedle sebe, číslo 3 a 4 jsou vedle sebe jen v matematice. Ve vlaku na opačné straně kupé (okno a dveře). Místenky na vlak odjíždějící z Opavy v 6:00 na povinně místenkový vlak, kterým jsme jeli o deset hodin později, NEPLATÍ!