Husí svátky tradičně ve Waldviertlu

Letos ale poněkud dále od Lužnice a písáků

Letos nám nabídla své přístřeší Andrea a kdo přijel, nelitoval. Dokonce ani Andrea sama. Alespoň to opakovaně tvrdila. A to přesto, že po svém ranním pátečním příjezdu operativně zajistila novou myčku nádobí (služby dodávky až do chalupy na konci světa opravdu fungují), dva sudy piva i s výčepním zařízením a samozřejmě spousty dobrot. Ty ale ona, na rozdíl od všech ostatních, nepočítá jako něco mimořádného.

Aby ale na její dokonalosti zbylo nějaké smítko, záměrně nenechala posekat louku a zejména příjezdovou cestu, takže ještě dlouho po návratu jsme z různých štěrbin auta vytahovali trsy trávy.

Složení bylo komorní (Netíci, Řezáci, Vokáči, Berani, Petrof s Andreou a Venca Šála) na rozdíl od programu a stravy.

Šengenské dobrodiní nám umožnilo výlet na Brandteich, tedy k rybníku v blízké rakouské vesničce Brand. Vrátili jsme se o sto let zpátky v čase do doby, kdy nebyl problém projet lesem z Čech do Rakous. Musím ale připustit, že před těmi sto lety byl Rapšach součástí Rakous, stejně jako České Velenice. Stará zemská hranice vedla jinudy než dnes a měnila se až po 1. válce. Je smutné, jak ten kraj poznamenal šílený Džugašvili. U nás rozbité silnice, tam i ta lesní cesta rovná jak pěšinka na zahrádce. U nás značné rozdíly mezi chalupáři a místními (náplavami), tam upravené a udržované domy a statky.

Ale protože se ve střední Evropě i po tak dlouhé době lidé baví obdobně, měli jsme kliku, že zrovna ten den měli místní hasiči slavnost s živou hudbou a samozřejmě se žranicí. Klobásy, pečená žebra a kuřata, sladkosti a znak starého dobrého mocnářství – ŠTRŮDL. Ten je nejlepším indikátorem, zda ta či ona část kontinentu se může považovat za Střední Evropu. Zatímco, jedni tancovali, jiní hodovali, prohlédnul jsem si místní hřbitov – Friedhof. I sem dorazily reformy Josefa II. a proto zde nemají krchov – Kirchhof (= hřbitov u kostela). Kromě stylu mramorových náhrobků a pěkně kovaných mříží mě zaujalo množství příjmení zjevně rusínského původu, které je v tomto koutu Rakouska časté. A opět Familie Böhm i Čech, Svoboda i Reznitschek.

Vlastní koupaliště, cíl naší cesty, má na rybník velice netradiční polohu. Je na kopci. Když ho ale najdete, je to milé zařízení.

A pak rychle zpátky přes Halámky. Protože byl i pro Rakušany volný den, bavili se nejen místní na hasičské slavnosti, ale i přespolní na historické úzkokolejce, která na rozdíl od naší Obrataň – Nová Bystřice je sice s parní trakcí, ale zato provozována pouze v turistické sezoně. Na nádražíčku v Naglbergu se právě křižovala souprava s neuvěřitelnými 12 vozy s jinou, skromnější. Personál ranami dvouručního kladiva „opravoval“ právě nějakou součástku. Stál jsem tam jak malý kluk a zíral.

Návrat na území republiky moc optimismu neskýtá. Na rakouské straně je sice na každém pátém domě zu verkaufen, ale je to alespoň živé. Z bývalé celnice je parkoviště kamionů, budovy speditérů a celních deklarantů se rozpadají a jediná fungující kavárna-restaurace s vietnamskou obsluhou nemá ani pivo v lednici. Také blízký megapísák je sice obsypán auty a lufťáky, ale působí dost odpudivě. Zvláště pro utrmácené cyklisty, kteří mají pocit, že takové horko je k nevydržení.

Tečku za pěkným výletem jsme si ale nechali na konec. Jako švédská trojka, byť to nebylo naším úmyslem, jsme zapůsobili na hysterickou babu, která si uzurpovala náš oblíbený přístup do písáku v Tušti. Když nepomohla její výmluva, že tam má psa, a Věra s Hani se svlékly do naha, začala ječet. Já bohužel udělal ze vrozené slušnosti tu zásadní chybu, že jsem se chtěl svléknout až těsně u vody. Kdybych se svlékl nahoře, babu bych mohl ignorovat. Takto mi bránila ve vstupu, řvala jak pašík a zejména se odvolávala na přítomnou asi desetiletou vnučku. Chudák dítě, pohled na ta tři stařecká těla (dámy prominou) ji rozhodně nemohl tak ublížit, jako ta stará hysterka.

Další dny jen krátce:

Třetí den jsme si sjeli Lužnici z Majdaleny na Mláku, zmokli a taky se (někteří) vykoupali.

Pro mne ale byl vyvrcholením pobytu druhý den. Na kolech na oběd do Majdaleny s prohlídkou rekonstruované Pastoušky. Tak alespoň nazýval Milda svou chaloupku, kde jsme trávili několik předchozích Husích svátků. To, co po sloučení s vedlejší chaloupkou vyčaroval šikovný architekt, je nádherné spojení účelnosti a neokázalosti. Klobouk dolů! Vůbec se nedivím, že nás vždy usměvavý Jarda hrdě provázel místy, kam jistě bude s dětmi a sourozenci rád jezdit.

Tak sbohem Tušti !!

Pepa Beran