V úterý 27. ledna ráno zemřel ve svých nedožitých sedmdesáti letech
náš kamarád Prťák, jinak též Miloš Váňa.
Pohřeb žehem se koná v pátek 6. února ve 12.00 v Malé obřadní síni Krematoria ve Strašnicích
náš kamarád Prťák, jinak též Miloš Váňa.
Pohřeb žehem se koná v pátek 6. února ve 12.00 v Malé obřadní síni Krematoria ve Strašnicích
|
Před více než padesáti léty jsme spolu seděli ve školní lavici na chemické
průmyslovce a plánovali smělé cesty po světě, z nichž mnohé se podařilo
uskutečnit. Prochodili jsme spolu spoustu pohoří a sjeli nemálo řek. Na
konci padesátých let jsme podnikli několik dobrodružných výprav k polskému
moři bez pasu, později objevovali s celou partou kouzlo sibiřské tajgy ve
Východních Sajanách. Na jaře 1963 jsme v hospodě po pátém pivu řešili (a také o pár týdnů později uskutečnili) otázku, zda netrénovaný člověk může ujít 100 kilometrů za 24 hodin, čímž jsme nechtěně vyvolali masové hnutí dálkových pochodů. Prťák proslul i jako televizní "nespavec" - účastník experimentu studia Zvědavá kamera 120 hodin bez spánku v roce 1965. Ale hlavně jsme spolu v roce 1970 jeli na dnes už legendární, téměř roční cestu napříč Asií - autostopem z Prahy až do japonské Ósaky. Prťák, plachý k děvčatům, takže starý mládenec, ale dobrý kamarád nás všech, vždy usměvavý, dobře naladěný, podnikavý, ochotný kdykoliv pomoci, se vydal na poslední čundr, ze kterého není návratu. Vzpomeňme si na něj občas, všichni z různých part - z Tlupy, z Nohybu, z turistického oddílu TJ Praga, z Paběrek, kdokoliv. Zdeněk Thoma |
|
V sobotu jsme byli lyžovat na Šumavě. V autobuse to máte jednoduché: když se probudíte a před vámi je KŮSOV, jste již u cíle. Zbývá Zadov a pak Churáňov. V tom Kůsově jsem byl poprvé před třiceti lety. Přišli jsme tam z Prahy pěšky. Pavka Melichar tam objevil své vzdálené příbuzné a jako rozený altruista se pokoušel starat o jejich zanedbané děti. Líčil nám, jak bylo jeho zvykem, vše v růžových barvách a tak jsme se jednou v létě vypravili – jako Mácha do Benátek. Autobusem 129 na zbraslavské Baně a pak už podle azimutu směr Šumava. Byli jsme čtyři. Mapař Prťák kružítkem rozdělil trasu na 7 dílů, abychom věděli, zda jsme ten den pozadu či v předstihu. Iniciátor Pavka doporučil, co kdy vařit. Venkovské hospody zdaleka tak nevyvařovaly jako nyní. Vařili a spali jsme samozřejmě v lese. Renesanční vševěd Čány nás celou cestu zásoboval nějakými užitečnými i neužitečnými znalostmi a přesto, že byl stále na nějakou nepravost rozzlobený, nebyl nudný. S těmi třemi věčně svobodnými kumpány jsem prožil svůj nejkrásnější vandr. Krátce po devadesátém roce odešel Pavka. Ještě stihnul projít ta nádherná zákoutí podél bavorské a rakouské hranice, která se zjevila jako ráj trempů s pádem železné opony. Předloni jsme dle jeho přání vysypali Čányho popel do Střely pod Chýší a zažili při tom loučení něco zcela neobyčejného. 27. 1. 2009 zemřel Prťák. V pátek 6. února ve strašnickém krematoriu budu sám… Pepa Beran |