TAK abyste věděli, jak bylo na 50té, jubilejní Stezce. : Nejlíp, jak mohlo být. I počasí nám přálo. Všichni z Dvanácté Trasy na mně byli vlídní, dovolili mi dokonce, abych s nimi vrzal na housle večer v Lužické Boudě. Platil jsem tam jen za dvě piva, další dvě-tři? jsem dostal jen tak, že má někdy teď jeden dvanáctkářů šedesát. Lužická bouda je, jak jinak, pod Luží, nejvyšším vrchem tam. Na ten jsem s podvečerem v sobotu 10.5.vylezl a pak se hodnou chvíli koukal jak je to odtud, hlavně směrem do Čech, pěkné. Druhým směrem jsem pohlédl jen krátce k Rumburku a Varsndorfu, kde jsem před desítkami let pracoval a ke Krásné Lípě, kde jsme kdysi bydleli. Za ty roky, co jsem tam nebyl, se leccos změnilo, například tehdy mi na silnicích směrem k Bautzen nenabízely své služby jakési dámy, které v Německu nezahlídnete. Asi se jim tam nelíbí. Nevadí, říkají si Němci a jezdí za nimi k nám. V Jiříkově, kde jsem kdysi několik měsíců zastupoval místního praktického lékaře, je v budově někdejší ordinace prý už tak deset let vietnamské vetešnictví. Je s podivem, že obchod typu nepotkáte o pár metrů dál v Sasku přesto, že v něm nakupují takřka jen Němci. Chtěl jsem si tam, u nás, dát v hospodě točenou kofolu. Číšnice mne obdařila širokým úsměvem a „ guten Tag“. Odpověděl jsem Krysgot a šel pryč. Jo, i tady, v Jiříkově, je vlastně skoro jen podle toho vetešnictví a podle toho, že u nás povykují cikáni poznat, že jste ještě v Česku. Pár kroků a jste, jinak byste se nevšimli, v cizině. Kdepak jsou ty časy, kdy já každé úterý dopoledne koukal z okna ordinace, jak němečtí popeláři poté, co jejich policajti ( čeští tam, nevím proč, nehlídali) kamsi poodešli, přehazují přes hraniční plot popelnici s čímsi a jakýsi ušmudlaný místní jim zpátky jinou popelnici přestrkává. K nám Steinhoger, k nim Plzeň? Teče tamtudy, to je ten potůček na fotce, po prvních kilometrech od svého zrodu Spréva.
Že vás to nezajímá? No dobře, dobře. Snad toho nebude tak zle. Komu to mám říct, když ne těm pocitově nejbližším? Tak dál : poznali mne tak 3-4 z dvanáctkářů , nevím podle čeho ( Jarda Holub říkal, že i díky mému příchodu v době, kdy už se mnou nikdo nepočítal) co hodně pamatují. V dobrém vzpomínali dva tři tuším i na to, že byli podepsáni na původní vlajce PIVNÍ patnáctky. Nejvíc si na leccos z naší společné dávné minulosti vzpomněl právě Jarda Holub díky kterému máme spoustu fotek v Honzově Historii 15ky. S tím také jsem se dohodl, že se pokusíme dílem obnovit kontakty mezi oběma Trasami. I když, pravda, jsme my vůbec Trasa? Ale snad jo, když už zas máme vlajku.
Co turista jsem byl nejprv na zelené, ne Honzo, na značce, od bývalé hájovny –nyní penzionu Hájovna - k Jelení Skále, kolem níž vede i někdejší Pražská / císařská, Lipská, asi jak pro koho) silnice. Odtud na Tolštejn, zpátky k železniční stanici Jedlová, tam jsem si připomněl tu drezinu, kterou …co? Nojo, furt, jen počkejte, však taky přijdete, když budete mít tu kliku, do let. Taky se pak co chvíli rozbreptáte. Pak už jsem chtěl zpátky, jenže na křžovatce s červenou jsem se dal obráceně, po asi 2 km holt zpátky, zas na zelenou do krátkého ale hodně protivného krpálu. Když jsem ho vyfuněl přišlo mi, že bez pouzdra na foťák. Zpět tak 3 km na místo, kde jsem naposled fotil. Pouzdro tam bylo, kousek vedle, stále ještě vleže i ten stezkař, co se mne předtím ptal na cestu. Usmál se když viděl, jak kmitám tam a zpátky a děl „ no eště že sem tě, navíc v tom vedru, neposlech“.
Druhý den dopoledne Sirný pramen v lokalitě u Jána, překvapivě silný. Být tak o dvacet let mladší, možná bych tu chtěl vybudovat lázně, napadlo mne. Dobře, jak je, uvědomil jsem si vzápětí. Lázně U Štětky? Navíc, bez lázní je to tam hezčí. Odtud jen kousek k Ledové jeskyni do které se ale už na rozdíl od doby památné pěšinky Kytlice –Trávník nemůže. A k přehradě Naděje nad Mařenicemi, kde jsme si tehdy zaplavali a oddáchli si.
Fukovský výběžek, mimo trasu kterékoli Trasy jsem nemohl nenavštívit. Je na fotce s rybníčkem, loukou a jinak skoro ničím. Nikde jinde, pokud vím, nepotkáte uvnitř suverenního státu Království které tomu státu se vším všudy patří. Léta zapomenutý kout. Klid, relaxoval jsem. Do chvíle, kdy se mi povedlo píchnout zadní kolo velocipédu. Vzápětí jsem zjistil, že někde ve výmolech, jak jsem drncal chvíli i lesem mimo cestu, mi vypadla pumpička. Nemusel jsem se, pravda, zdržovat lepením. Těch šest kilometrů k autu jsem bicykl v sakramenstském horku tlačil. Ještě předtím jsem si chvíli povídal s jakýmsi místním strejcem, starousedlíkem, který jako kluk tam, v kdysi kvetoucí vesnici Fugau z níž dnes není ani šutr, bydlel. Co? Ale jo, to zajímavý je. Vlastně spíš možná přes medicinu. Nechte mně, safra. Nebyl s ostatními po válce odsunut, žil od té doby pár kilometrů od bratrského Lidového Německa, kam nesměl. Nikdo nikde kolem nemluvil po jeho. Zapomněl. Postupně mluvil česky. Trochu se naučil ve škole rusky. Před asi desti lety prodělal mrtvicci. Po ní zapomněl češtinu. Debatovali jsme, oba značně klopotně, rusky. Z němčiny nězabyl snad jen mutr, šlag, a bajde. Tato slova vsouval mezi slova ruská docela plynule.
K Tolštejnu jsem přišel až asi půl hodiny po zahájení slavnostního setkání všech Tras. Bylo to nemlich jako před desítkami let : stovky lidí, co mají tento typ turistiky a setkávání rádi, lidí, kterým je spolu dobře. Jo, taková veliká jakoby 15ková Pěšinka připomínám pro ty, co na Stezce nikdy asi nebyli a omylem říkají našim Pěšinkám taky Stezky. Navíc různé soutěže mezi Trasami, hodně vzpomínání, trochu muziky. Tras je už snad třiadvacet, z nich jedna slovenská. Taky Patnáctá trasa je, samozřejmě ne Pivní. Nebyl jsem tam, to mne trochu udivilo, nejdospělejší jak skoro jsem v naší patnáctce. Všichni ale, i ti, co hodně pamatují a měli tedy červená trika na rozdíl od méně zasloužilých bílých, zelených, žlutých, modrých podle počtů desítek absolvovaných Stezek buď soutěžili, tančili !!, zpívali nebo jen spokojeně, s úsměvem seděli a byli dobré mysli. Hrály se hlavně v patnáctce už skoro zapomenuté písničky, třeba „když jsme táhli k Jaroměři“, ti u mikrofonu vždy, když došlo v textu na „u prdele“ se nějak asi zadýchali a polozmlkli. To bylo taky půvabné, možná tam někde mezi diváky byly i jejich vnuci ? Vůbec nejpůsobivější podle mého bylo vystoupení tří krojovaných taky už zkušených stezkařek, které za doprovodu hudby tančily a pěly „Jsou opravdu hezké ty ženy české“. Mám to na videu. Soutěž o to, kolik podprsenek si která Trasa na chvíli vypůjčí od přítomných dam jsem nesledoval, tak moc zpátky v času a do někdejších mých –náctiletých pocitů jsem se vracet nechtěl. Okukoval jsem tu chvíli raděj´ desky s fotkami, připomínajícími slavnou historii Stezky a docela zbytečně hledal Frantu Kotáska co tvrdí, že patří do dvanáctky ale chodí na Pěšinky s náma, s Patnáctkou. Měl tam taky být. S Trojkou. Aby se to nepletlo. Jo, došlo mi pak, jako víckrát dřív : s Frantou si jeden užije, jéje, když se občas zcela neplánovaně protnou siločáry srandy, jako s málokým jiným. Je to ale taky, jak bych řekl, motejl. Pestrej, zajímavej. Nikdo ale taky, ani on sám neví, kam se hne. Ti kolem, co to zkusí odhadnout, se netrefěj´. Spoleh na něj je, to jistě. V tom, že na něj občas spoleh není. Naši Patnáctku, jak Dvanáctkáři připomnají Pivní, jsem tedy asi reprezentoval, aspoň na Tolštejne, jen já. Ale jo, nic, přinejmenším tady žádný problém. I taková je, dobře tak, Stezka. JAK?:// :// TAK !:// ://.
Pak se táhlo, ne k Jaroměři, ale k autům a ke stanici Jedlová, kde byl připravený vlak. Ohlídl jsem se ještě jednou z místa, odkud bylo naposled vidět Tolštejn. Trochu smutně. Ale co, řekl jsem si. Byl jsem tu. Aspoň trochu jsem si zas čuchnul k TAKovské Stezce. Třeba zas někdy. Jo, abych nezapomněl, díky, Dvanáctko !!!
Václav, 20.5.2008