Motto:
Do trasy přijímáni noví členové, přijímací akt půllitr piva na ex, vzpomeňme, jak hrdinně pila pivo malá Věrka Bořkovička, náš první společný nocleh na seníku v Ostravici, když už nebylo sil na cestu na Lysou horu. Jen Tuki dorazil do cíle ….. Viz jeho vyprávění.
Jára - převzato ze zpěvníku ke Stezce podzim 1975
Odjezd z nádraží Praha – Střed jako obvykle, tedy ve středu v pozdních nočních hodinách Stezkařským vlakem. Většina účastníků se na cestu upravila v nedalekých či vzdálenějších hospodách, prvé hodiny ve vagonech byly odpovídajícím způsobem poznamenány družným veselím. Pak jsme víceméně podřimovali až do chvíle, kdy vlak dodrncal.
Na peronu nádraží ve Frenštátě bylo patrné, že Beskydy z nás nemají radost : poprchávalo mrzutou ranní tmou. Městem jsme se ploužili sklesle, s vědomím, že tam dál, někde mezi kopci, a co teprve nahoře ! to bude horší. Kohosi napadlo zabouchat na zavřené dveře –nebo to byla roleta?- hospody na náměstí. A hned nato zabouchal kdosi další. Ne, že by nás snad díky tomu pozvali dál. Spíš proto, že zkusit se má všechno. (O půl šesté ráno nebývalo ovšem otevřeno ani v hospodách známých pražským flamendrům, třeba U krále železnic. Nebo ve Strašnicích, na Skalce, či U Kalandů mezi Palackého a železničním mostem. A jen občas tou dobou pouštěli dovnitř první hosty v hospůdce Smíchovský sklípek.) v nejhorším případě na nás pošlou esenbáky. A ti –bylo nás tak osmdesát- spíše jen doporučí, abychom byli zticha.
Z prvého patra nad hospodou nám vynadal chlap, ustrojený tuším v noční košili. Kontakt byl navázán. Zahráli a zazpívali jsme něco, asi „Vrků vrků my sucho v krku máme „ . Okno v prvém patře bylo zabouchnuto. Když jsme dozpívávali písničku, rozsvítila se k našemu údivu okna hospody, zarachotil klíč ve dveřích a hospodský, už v civilu, nás pustil dovnitř. Že prý jeho kluk taky študuje. Ale ať neděláme brajgl.
Byla to trochu zvláštní doba: co chvíli všude projížděly vojenské kolony s okupanty, pardon, s vojáky spřátelených zemí, posléze s příslušníky Střední skupiny Sovětských vojsk dočasně umístěných na našem území, kterých jsme se trochu báli a kterým jsme se – tři měsíce po dramatických dnech v srpnu toho roku - opatrně posmívali. Vlastně nikdy dřív a nikdy potom nám nepřipadalo vše, čím jsme žili, tak černobíle jednoduché: oni a my. Lumpové a slušňáci. Mezi ty druhé naivní většina národa počítala kupříkladu i Dubčeka a Svobodu. Nějakých pár týdnů dokonce i Husáka! Mnozí s vážnou tváří tvrdili, že až na vyjímky jsou i komunisti sem tam trochu taky lidi. A věřilo se, že vše dobře dopadne. A věřili jsme si navzájem a pomáhali jsme si navzájem, i když jsme se neznali. Jak se tehdy například snadno cestovalo stopem!
Kolem osmé už nám hospoda patřila, zpíval s námi i hospodský který se o další asi dvě hodiny později rozhodl dirigovat. Aby na něj bylo dobře vidět, vylezl na stůl. Odtud také měl lepší výhled ven : „ Pánové, je tam nějaká maškaráda“ zavolal na nás dolů. Vyhrnuli jsme se na chodník. Na náměstí se dvě-tři stovky sovětských vojínů řadily do jakéhosi tvaru kolem kapely. Ta za chvíli začala hrát Sajuzněrušimij respublik svabodnych. Měli holt naši bratři okupanti u nás svůj státní svátek. Velká říjnová socialistická revoluce, jak známo, se slavila sedmého listopadu.
Respektovali jsme státní hymnu a byli klidní, než dozněla. Pak ale sovětská dechovka spustila jakýsi marš, vojáci se jali pochodovat. My předpokládali, že nyní –aby si nepokazili tu parádu- na nás nemůžou a tak jsme je začali trochu zesměšňovat, trochu provokovat. Hráli jsme a zpívali tehdy oblíbené protisovětské písničky, naše oddrhovačky, Buráky a co vím dalšího. Po chvíli nás, tedy stezkaře trasy dvanáct, to přestalo bavit. Někteří se ještě doposilnili v hospodě, jiní statečně vykročili na Radhošť.
Až z několika kusých zpráv večer v hospodě na Tanečnici a pak díky obsáhlejším informacím druhý den jsme se dozvěděli, že většina členů další trasy (trojky ?) se rozhodla sovětské vojáky doprovodit ještě mimo centrum města. Zřejmě díky tomu, že Sověti nedali najevo nesouhlas odvaha stezkařů stoupala, k nevinným legráckám se přidaly i poněkud neslušné posunky. Nedaleko kasáren, kam slavnostní průvod sovětských vojáků s kapelou a rudými prápory směřoval, se ale situace dramaticky změnila : brána se otevřela ne jen proto, aby jí dovnitř vešli vojáci slavící pochodem v městě VŘSR. Současně vyběhlo deset-patnáct samopalníků, kteří popadli několik nejbližších stezkařů a vtáhli je dovnitř. Plechová brána se okamžitě zavřela.
Kdoví, jak by to bylo s těmi mládenci dopadlo, nebýt solidarity ostatních. Ti neutekli, jak by se dalo případně čekat, ale dělali před sovětskými kasárnami takový kravál, že po chvíli vyšel ven jakýsi sovětský oficír a cosi vysvětloval. Pak přijeli esenbáci začalo se vyjednávat. Rusáci, jak jsme říkali, – i když polovina z těch vojáků samozřejmě byla jiné národnosti – zřejmě nepředpokládali, že by mohli bez problémů internovat sto či půldruhého sta mladých lidí. A věděli pravděpodobně od našich policajtů, že nablízku je dalších zhruba tisíc studentů. Nakonec vše dopadlo relativně dobře, jen ti dočasně zajištění mládenci pak měli nějaké problémy ve škole. Až podstatně později jsme si uvědomili, že stačilo málo a mohl být malér.
Přes Radhošť, Pustevny a Tanečnici jsme, v nepříjemném mrholení a chladu, přešli kolem Kněhyně – výstup na Smrk většina rozumně zamítla – dolů do Ostravice. Tam jsme dolaďovali v hospodě formu před závěrečným výstupem na Lysou horu. V sále hospody nás s další trasou, která tam na rozdíl od dvanáctky měla zajištěný večer, bylo opravdu hodně. Přesto tam ale byla skvělá nálada. Samozřejmě zas zněly různé ty protikomunistické a protisovětské písničky co později nebylo rozumné –dnes by se řeklo pragmatické- dávat veřejně k dobrému. Tradiční písničky typu Country, ale i kupříkladu lidovky. K tomu snad hodinu se hráli například „Slavíci z Madridu“ : vždycky poté, kdy byly dohrány poslední akordy po „zpívat si s nima a pít“ bylo chvíli ticho, ale pak se našel znovu a znovu nějaký takový ten co zahulákal „ jóóó, ve stínu pod fíky“ . A jelo to nanovo.
V hospodě bylo opravdu příjemně, já ale věděl, že ten večer máme být o zhruba sedm kilometrů dál a víc, jak o kilometr výš. Přátele jsem přesvědčoval marně. Kolem desáté večerní jsem se tedy vydal na Lysou horu sám. Jistěže ne z trucu, jistěže ne proto, abych zachránil pověst naší trasy : noční špacírování, navíc neznámou oblastí, mělo pro mne vždycky své kouzlo. Asi proto, že mnohdy jsem právě v noci potkal, prožil, co se jiným nepovedlo.
Podařilo se to i tentokrát, měrou vrchovatou : ještě skoro na dohled od Ostravice, po asi půlhodině ostré chůze mne chtěli,aspoň mi to tak připadlo, ochutnat dva hafani. Nevěděl jsem, zda jsou toulaví nebo hlídací. Každopádně z nich šel strach. Ale měl jsem s sebou své milé mandolinové banjo které mi už několik let předtím obdobně posloužilo při jakémsi nedorozumění před hospodou ve vesnici u Telče. Inter armas silent musae. Hudební nástroj to byl nejen značně, když se na něj hrálo trsátkem, hlučný. Byl také fortelný. Jednoho z těch nejlepších přátel člověka se mi povedlo pořádně praštit po hřbetě. Vzápětí zdrhli oba, ten potrefený s hlasitými výhradami. Ještě hodnou chvíli jsem se ale opakovaně ohlížel, neplíží-li se něco za mnou.
Možná i proto jsem poněkud udýchaný byl v horské chatě na Lysé hoře už před půlnocí. Dvě trasy, bohužel si nevzpomínám, které, tam zpívaly a hrály jako o život. „Ty si která“ ptali se, když si mne všimli. A hned měli větší důvod k radosti ti, co se nahoře zapomněli a nechtělo se jim už ve tmě dolů stejně, jako mým přátelům sedícím v Ostravici se nechtělo nahoru. Protože místa bylo v horské chatě taktak pro dvě, ale určitě ne pro tři trasy.
„Osudu neradno se vzpírat “ zahučel mi do ucha jakýsi velmi robustní chlap „ on to umí zařídit nejlíp. No jen si představ, že ta tvoje dvanáctka dole by byla tak trhlá jako seš ty. No nevešli bysme se sem, to se ví, hele dáme si pivo“. Dali jsme si. A ještě. A ještě. „A hele“ pokračoval ten chlapík kde předtím přestal „ dyž vy byste se sem tlačili to bysme vám museli dát asi přes držku, žejo? Protože když byste vy byli tady tak my bysme zmrzali venku “ Zamračil jsem se : „ to by se teprv vidělo, kdo by komu dal přes držku“ a ohlédl se po svém oblíbeném víceúčelovém, obvykle spíše hudebním nástroji „voni totiž“-
Vtom kolem mne proběhla rychleji, než jsem si myslel že se mohou ženské hýbat, hubená čiperná stezkařka s jakýmsi hadrem v ruce. Za ní dva stezkaři nesporně mínící jí ten hadr vzít. Holka ale čiperná jak lasička, když už se zdálo, že mládenci ji drapnou, se prosmykla dveřmi do vedlejšího přísálí. Kdosi ty dveře z opačné strany přidržel, aby měla před pronásledovateli náskok. Ti a další se ovšem do dvěří opřeli. A ještě trochu víc. Načež se vysypalo sklo nejprve z těch dveří. Pak z těch, co vedly na chodbu. Upadlo pár stezkařů a židlí. Rázem znepřátelené dvě trasy Studentské Stezky, tedy ta, co jen ze srandy, chytře, uzmula vlajku a ta druhá trasa, co jí vlajka byla úplně debilně ukradena, se začaly trochu strkat. Vzápětí se to strkalo víc, jakkoli slečna se i s vlajkou objevila vevnitř a zjevně chtěla vlajku vrátit. Začaly praskat první stoly. Můj potenciální soupeř mi přestal funět do ucha a jal se mohutnými tlapami oddělovat od sebe zápolící dvojice.
Usmál jsem se : dyť se mydlej kvůli ale úplný blbosti. Dovnitř do sálu vběhnul vedoucí chaty co předtím opakovaně říkal „ buďte tady jako doma, slečny a páni, užívejte si života dokud jste mladý a študenti “. Teď nás velmi důrazně upozornil, že rozbít můžem, co nám přijde pod ruku. Za dva tejdny se to tady bude kompletně předělávat. „Ale televízi ne, dobytkové, ta je moje!“
Vstal jsem, abych to měl líp v merku a sahal jsem si do kapsy pro fajfku. Budu si rozšafně bafat. Ať viděj, troubové malicherní, jak jsem nad věcí. Kdeže jsou ty sirky?
Vtom mne někdo, jak se kolem motal a nekoukal na cestu, kopl do šimpánu. Chytl jsem ho za límec a otočil k sobě „co blbneš, vole, mně do toho nic není tak mne nech bejt“ vybafl jsem na něj. Zabreptal jakousi omluvu. Nato mne kdosi jiný vzal pohorou do druhého šimpánu.
Rudo před očima jsem měl víc a rychleji, než když jsem se dohadoval s těmi psisky o pár set metrů níž před několika hodinami. Ani trochu jsem nebyl „nad věcí“.. Nezdržoval jsem se hledáním milého banja, jednou rukou jsem útočníka chytil pod krkem, druhá byla v mžiku nahoře jenjen fláknout do toho ksichtu. Nějak ale ne a ne ji dostat dolů. Ohlídl jsem se. Ten chlapík za mnou, co mi nechtěl dovolit hýbat ramenem aniž se přitom zjevně namáhal, byl celkem drobný. Pustil jsem prvého násilníka, abych se levačkou osvobodil. Jen jsem to zkusil, byl jsem jako bezruký. „Hele, klidně ti tady ustelu, já dělám do džuda“ sdělil mi ten za mnou suše, „ a ten, co ho chceš praštit, je kamoš“.
Zavrtěl jsem hlavou, dostal zpět své ruce a šel zpátky ke svému pivu, které jako zázrakem zůstalo na svém místě. Až na drobnosti bylo zjevně všechno, jak má být. Robustní společník si od čehosi oprášil dlaně a usmál se: „ jako u nás na šibřinkách, škoda, že tu není ta dvanáctka. To je holt vosud “. Nahmatal jsem opět v kapse svoji fajfku. Nacpal ji a zapálil.
Pranice se jakoby sama od sebe zklidnila, ukradená vlajka se vrátila, odkud byla zcizena, hrálo se a zpívalo jak předtím, toseví do rána. A já, pokolikáté ? se přesvědčil, že prát se mají jen ti, co to umí.
Ve Frýdlantu při závěrečném setkání účastníků desáté Stezky jsem pak dostal metál „Rytíře Stezky“ za osamocený noční výšlap na Lysou horu.
2. l0. 05, Václav