Návrat na hlavní stránku
dvanáct dvanáct dvanáct
příští slezina: 4. 11. U Šumavy
poslední aktualizace: 15. 10. 2021

Den první, úterý 29. 8.

Ojezd 23:00, krátké zastavení na čůrání a za svítání cesta kolem Innu přes Insbruck do Brenerského průsmyku. V 7 zastavení na ranní čůrání. Za padesáticentový kupon jsme se nejen vyčůrali, ale mohli přikoupit i kávu, takže autobus šetrných Čechů zablokoval celou kasu.
Projeli jsme brenerský průsmyk a vydali se dolů do jižních Tirol.
V půl deváté jsme dojeli do rozespalého Sterzingu, který si raději pamatuji podle italského jména VIPITENO. Krásné středověkké městečko jsme si prohlédli včas, než do něj před desátou vtrhly davy turistů. Těm jsme se schovali do gotického kostela s překrásnými freskami z roku 1402. Pak se začal autobus šplhat do kopců. Nakonec jsme dorazili do hospodářské usedlosti, kde nás nejen ubytovali, ale také nám poskytli krásný bazén.
Pro veliké vedro jsme se vypravili jen na krátký výlet do blízké vesnice s hradem. Interér hradu jsme neviděli, ale zato farní kostel. Opět překrásné, ale podstatně mladší fresky. Na okolním hřbitově se vyřádil místní umělecký kovář. Nejrůznější náhrobkové kříže se jmény nebožtíků. Mezi tím mne zaujala Marie Novosad, geb. Gruber.

Den druhý, středa 30. 8.

První horská tůra. Vyšplhali jsme autobusem několik desítek vrstevnic, kde ukázal náš řidič své mistrovství při míjení aut i autobusu. Pak nás čekala "procházka" na Astjoch. Abychom nezpůsobili kalamitu, cestou jsme se rozdělili do tří hospod a nakonec se sešli na vrcholu a kochali se výhledy. Pohodlnější cestou jsme se přesunuli na úpatí, kde se nám podařilo najít salaš s připravenými dobrotami. Zdejší večeře, nazvaná "grilovačka", byla opět velkolepá. Klobása, vepřové i krutí stejky a hlavně místní bramborový salát. A na závěr švestkový koláč. Jediný zádrhel nastal s pivními třetinkami. Nejprve byl vyhlášen limit jedné na hlavu. Poté došlo k vzájemným výtkám, kdo "už má druhý", a nakonec se dvanáct nevypitých vracelo. Po příjezdu opět společné plavání a večer hraní.

Den třetí, čtvrtek 31. 8.

Jako včera i dnes jsme zahájili den ještě před snídaní ranní koupelí v místním bazénu. Odjezd již před devátou pod "Kohoutí kopec" (Kronplatz) nad Brunekem. Z různých možností jsme si vybrali lanovku Ruis z jižního úpatí a na vrcholu přemýšleli, kudy vyrazit. Nakonec se různé skupiny vydaly na okružní cestu okolo vrcholu, aby stihly polední odbíjení "Zvonu spolupráce", který stojí mezi všemi ostatními budovami a atrakcemi. Opičí dráha, trampolína pro připoutané, tandemové létání na padáku, houpačka nad propastí, muzeum R. Messmera a možná nějaké další. Také speciální dráhy pro cyklisty sjezdaře.
Zatímco pod kopec jsme jeli cestou vylámanou ve skále a tunely, dolů jsme sjížděli nesčetnými serpentýnami do Bruneku. Morálka ale upadla, takže jsme jeho prohlídku vypustili a dopřáli si obligátní večerní koupel před večeří. Tentokrát jsme si dopřáli drůběží řízek v těstíčku a po něm večerní hraní na terase. Kolo okolo měsíce nevěstilo nic dobrého.

Den čtvrtý, pátek 1. 9.

Během noci opravdu pršelo, ale ráno se ještě mnozí vykoupali před snídaní. Autobusem jsme tentokrát jeli jen kousek k lanovce ve Valsu. Rozumnější zůstali dole, statečnější vyjeli nahoru a než doběhli z kabiny k přístřešku, už tahali pláštěnky. V blízké restauraci (tam, kde jinde hlídá vstup na WC specialisovaná důchodkyně, měli Ukřižovaného v životní velikosti), jsme přečkali první přeháňku a vydali se na krátké stoupání 200 metrů. Po kilometru se ukázalo, že to bylo 200 metrů výškových, což zejména Věru dost zaskočilo. Jarda bájil o výhledech, které bychom viděli, kdyby se mraky roztrhly. Místo toho jsme měli štěstí na stálé počasí – stále lilo.
Po sestupu jsme našli vyhřátou hospůdku. Jednu ze tří v osadě o čtyřech budovách. Ta čtvrtá byla kaple. V hospůdce bylo narváno, ale teplo, které nám tu zanechala údolní skupina. Cestu k autobusu jsme si krátili vsedě – deset v jednom mikrobusu.
Po příjezdu k penzionu jsme zjistili, že léto končí – bazén byl přikrytý plachtou.

Zpráva údolní sekce:
Před výstupem z autobusu nám Helenka oznámila, že máme dvě možnosti – buď lanovkou nahoru a jít po hřebeni, kde asi nebude kvůli mrakům nic vidět, nebo jít pohodlně údolím do vesničky Fane Alm a zpět. Sama rezolutně zamířila na lanovku a strhla sebou dalších dvanáct odvážlivců. Údolní sekce, tj. drtivá většina výpravy, se vydala podél potoka romantickým údolím a za mrholení přecházejícího občas v déšť vysupěla do Fane Alm. V hospodě bylo teplo a přítulno a výběr jídel nepřeberný. Pak přišla vrcholová sekce, ze které crčela voda, a sebrala nám všechno přebytečné suché oblečení…
Řezák

Den pátý, sobota 2. 9.

Ne každý si večer všiml zakrytého bazénu, a tak se tam ráno sešlo několik nešťastníků, kteří se zklamaně vrátili na pokoj. Tím to ale nekončilo. Konečně se dostavilo trasové Malmö. Nakonec vyšla skupina pěšky do Brixenu, jiná autobusem do Mülbachu. Tam opět dělení na autobusovou sekci a pěšáky, kteří se vydali podél řeky, železnice a dálnice okolo zelinářství do Schabsu. Zelinář si zajel kontrolovat, že mu ta banda turistů nic neukradla, a nám za ten dobrý skutek těsně po příchodu do obce přijel autobus, směřující do Brixenu přes horské vesničky. Ta vyhlídková cesta jablečnými plantážemi s vyhlídkou a sjezdem do Brixenu stála za víc než za to jedno euro jízdného. Po prohlídce katedrály a starého města jsme chtěli odjet do blízkého kláštera na barokní architekturu a klášterní víno. Byla sobota a linkový autobus jel jinudy, než kde jsme na něj čekali. Tak nezbylo než jít pěšky nebo taxikem. Podle chuti nebo peněženky.

Den šestý, neděle 3. 9.

Na dnešek Helenka hlásila velké převýšení. Po včerejšímm dešti navíc hladina sněhové pokrývky výrazně klesla. Jediná Jarmila výlet na Plose vzdala, protože neměla pohorky, které Helenka důrazně doporučila. Proti předchozím dnům se výrazně ochladilo. Silný vítr a  tající sníh byly první skutečnou ukázkou zdejších hor. Někdo zvolil procházkovou cestu označenou dětským kočárkem, někdo si zvolil náročnější cestu. Nakonec to byl celkem odpočinkový den a spokojeně jsme se vrátili do penzionu. Čekalo nás tam překvapení – Jarmila se nevrátila z vycházky. Okolo 19. hodiny se ozvala, že je někde v lese a neví, jak a kterým směrem se vrátit. Jak to nakonec dopalo, se dozvíte až zítra. Nyní je 20:30 a Pátrací skupina vyrazila.

Den sedmý, pondělí 4. 9.

Dovětek ke včerejšku: Jarmila dorazila ve 21:00 stopem a Milan, který jí šel naproti, o 12 minut později. Dnes před večeří stála na každém stole litrovka červeného s věnováním od Jarmily a Milana.
K dnešku: vstali a snídali jsme o půl hodiny dřív, abychom mohli jet na nejvzdálenější výlet. Sedlo Falzarego se stalo východiskem pro pěší i lanovkovou sekci. O té pěší více napíše Řezák níže. Sedmičlená skupina vyjela lanovkou na Rifugio Scoiattoli. Byli jsem varováni, že nahoře je sníh. A byl! Přesto jsme udělali krátký vrcholový okuh klouzavou břečkou a hledali výchozí bod k setupu tunelem. Nebyli jsme vybaveni přílbami ani jistícími lany, přesto jsme se spustili po strašidelné cestě do hlubin. Díky čelovkám jsme se následně pustili do hlubin hory jako Hobit Bilbo Pytlik cestou za pokladem. Co ti nešťastní horští myslivci museli vykonat a vytrpět před sto lety, je neuvěřitelné. Tunel byl dlouhý a příkrý. Až na Fouse s rozbitou hlavou jsme to vše absolvovali beze ztrát a ve zdraví jsme dorazili k dolní stanici lanovky.

Sekce Passo Falzarego vystoupila z autobusu dříve a po kávičce se vydala loukami a poté skalami vzhůru. Dva skalní komíny nás donutily použít i ruce a odradily některé účastníky od pokračování ve výstupu. Ten nás, pravda, trochu zadýchal, takže pauza na Rifugio Avenau se docela hodila.
Za stálého focení krásně nasvíceného masívu Cinque Torri jsme pokračovali do přírodního muzea bojů Světové války. Tenkrát ještě bez přízviska "první", ale stejně jsme si při bloumání zákopy, dělostřeleckými stanovišti, pozorovatelnami aj. říkali, stejně jako Pepa nahoře, že to asi nebyla pro účastníky žádná zábava.
Sestoupili jsme areálem a skalním moříčkem (cituji Helenku) až na parkoviště pod lanovkou na Cinque Torri a zbylo dost času na posezení u pivka, vínka, grapy a na setkání s ostatními kamarády.
Moc vydařený den.
Řezák

Jako předchozí dny se večer hrálo a zpívalo. Tentokrát starý Semafor a jiné intelektuální songy. Poděkování Havránkovi, Berouskovi a Vlastíkovi. Ale také Šéfíčkovi, který dnes pauzíroval, a všem účastníkům, kteří si s chutí zazpívali nebo jen poslouchali a do písní nežvanili.

Text Beran a další, foto Řezák