Návrat na hlavní stránku
dvanáct dvanáct dvanáct
příští slezina: 6. 6. výjezdní!!!
Ty, co říkají jenom to, co je pravda, nemá cenu poslouchat.
Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel


Den první, sobota 9. 5. (včt. kousku pátku)

Setkání s autobusem v místě odjezdu proběhlo úspěšně, i když s půlhodinovým zpožděním. Zato cesta autobusem po německých dálnicích měla pro spící posádku nečekané překvapení. Někteří měli dokonce pocit, že místo k Baltu jedou do Brna. Jak jsme se postupně probouzeli, poznávali jsme krásy pomořanských okresek. Koho nevzbudilo občasné couvání a opakovaná cesta tam a zpět, toho definitivně probudil kilometr dlážděné silnice, téměř stejně rovné jako česká D1.
Zato nalodění na trajekt jsme měli VIP: první do lodi a první z lodi. Cestou z přístavu jsme bez problémů našli Ystad, nalodili Olinku, krajinou, kterou Eva nazvala Švédské Polabí, putovali na východ a na první pokus nalezli statek Andrey Čapkové (ale několik rovnoběžek severnější).
Pozdně odpolední vybalování, krátká procházka k moři, buřtguláš a pivo z ještě ne zcela usazeného sudu. Nakonec večerní čekání na Nigriny. Je deset večer a jsme kompletní. Zítra nás čeká pěší tůra.
Večeře: Korvgulash
Pivo: Benešov – Ferdinand 11 % sv. MAX

Den druhý, neděle 10. 5.

Po náročné cestě autobusem jsme dnes zvolili cestu zu Fuss. Možná aby si odpočinul řidič, ale určitě aby si odpočinuly naše zadky. Přímo po břehu moře pod vysokými dunami do rybářské vesničky Kåseberga. Místní specialitou jsou ryby upravené na různé způsoby a pozůstatky dávných civilizací. Vůně pečených ryb byla lákavá, ale místní astronomická observatoř praprapředků byla lákavější. Díky obsáhlé informační tabuli a důvěrné znalosti švédštiny jsme se od Olinky dozvěděli, že to mohlo být TAK, nebo úplně JINAK. Být já tím dávným Předvikingem a mít možnost sledovat současné spory, co tím chtěli ti Předvikingové vlastně vzývat, dobře bych se bavil.
Po tak náročné exkurzi jsme se rozdělili na ty, co pokračovali dál na východ podél pobřeží, na ty, co zasedli k rybí pochoutce, a na ty, kteří se vydali zpět podél vody, ale o 50 výškových metrů výše po hraně přímořských dun. Jen Nigrinům taková malá procházka nestačila a dali si nějakých 40 kilometrů na kole navíc. Večer jsme dosušili pláštěnky (pokud neuschly na silném větru), zazpívali pár písní a po dobré večeři okolo půlnoci zalezli do postýlek.
Večeře: Köttfärslimpa med potatismos
Pivo: Svijany 11 % sv. Máz

Den třetí, pondělí 11. 5.

Autobusem do Kivik se zastávkou u nejstaršího kamenného hradu ve Skandinávii Glimmingehus. Dle popisu byl vybudován v roce 1499. V té době u nás řádila jagellonská gotika, ale budova na obrázku připomíná chebskou Faltz z 11. století. Přesto má dva prevéty – v každém poschodí jeden. O tom se obyvatelům Versailles o další dvě století později ani nezdálo.
Z Kivik pěšky přes kamennou mohylu „Královské hrobky“ z doby bronzové, se zastávkou v Kiviks musteri, na nejvyšší bod v okolí. 97 metrů nad mořem je opravdu devadesát sedm metrů výstupu. Má to ale výhodu dalekého rozhledu na moře i vnitrozemí. Cesta podél moře, kde Mrkva lovil z vln peněženku, kolem nekonečných jablečných sadů do rybářské osady Vik. Zpátky autobusem, s krátkou zastávkou v pěkném přístávku Simrishamn, se zmrzlinou (případně kávou) a psími hovínky na podrážkách, na základnu a hurá do kuchyně.
O tom jaká kouzla a s jakými peripetiemi se vařilo na této akci, raději samostatná kapitola.
Večeře: Risotto
Pivo: Svijany 11 % sv. Máz, ale brzo došlo a Řezák odmítl narazit další sud, že bychom nevyšli

Den čtvrtý, úterý 12. 5.

Dnes jsme vyrazili autobusem na východ do Borrby. Vraceli jsme se podél pobřeží pěšky na západ, nejprve po písečné pláži, později (někteří) souběžnou trasou dunami prorostlými travou, mechem a borovicemi. Opustit pláž jsme měli u majáku Sandhammaren. Ištvánovi zapomněli vysvětlit, že má odbočit, a když to Helenka zjistila, byl již notný kus za majákem. Nikdo by nevěřil, jak se špatně dohání chodec kráčející mokrým pískem kolem hučícího moře. Když se oba vrátili, nikdo do té doby tak uštvanou Helenku neviděl. Za odměnu se pro oba plážové běžce podařilo Pochmanům otevřít hospodu s kapacitou veletucet židlí pro obsluhu čtyř českých (skromných) konzumentů.
Nám ostatním to zůstalo utajeno, opustili jsme tedy pláž a pokračovali smíšeným lesem a podél pastvin dál k dočasnému domovu. Pokud někdo z TAKové veřejnosti uvažuje o originálním trávení důchodu, doporučujeme mu nabídku místní (samo)správy na místo dobrovolníka, který má na starosti prodej lístků na prohlídku majáku a místního muzea dobrovolných záchranářů zde tonoucích námořníků. A že jich bylo! Seznam mnoha desítek lodí (od roku 1759 do 1950) uváděl rok, jméno, domovský přístav a zkratku země, počty utonulých a další informace. Nechyběl ani parník VITEZ země „A“. Příčinou tak častých katastrof jsou zde pohyblivé písky, které často mění tvar mořského dna.
Z dálky jsme již viděli naši základu a přišlo nám líto, že na rozdíl od okolních stavení nad ní nevlaje vlajka. Tomáš Kubát tedy nelenil a tak nad základnou nejprve ve větru a slunečních paprscích, později v hustém dešti, spolu se švédskou vlajkou, hrdě vlaje vlajka TRASY 12.
Večeře: Skinstek med knödel och surkål
Pivo: Kácov 11 % sv. Medium, na které nás pozvala oslavenkyně Eva, sponzorovaná Oldou

3 * 60 = UDÁLOST

Už řadu let slavíme dvanáctého každého měsíce tzv. Ptačí slezinu. A když se k tomu přichomejtne taková vzácná příležitost, jako jsou několikeré kulatiny, je rázem zaděláno na UDÁLOST. Letošní jsme vskutku pojednali netradičně – právě touto zcela netradiční PIDISTEZKOU.
Přípravy začaly již mnohem dříve. Protože Olinka své předchozí kulatiny slavila v Česku, bylo logické, že ty ještě důležitější (protože násobné tuctem) oslaví ve Švédsku. Aby to ale bylo spravedlivé, dohodli jsme se, že zvolíme místo na půl cesty mezi jejím bydlištěm Uppsalou a středními Čechami. Na Švédské Rivieře Olinka nalezla usedlost Löderups Äng (Lederupská louka) a společenstvo oslavenkyň s ní tvořily Hanča a Eva K. Mimochodem, Eva se na oslavy chystala se značným předstihem a hned po příjezdu na statek nás pohostila plnou krabicí výborných koláčů napečených už v Praze.
V rámci přípravy na tak dalekou a významnou akci byly nejen nakoupeny suroviny na společné večeře, ale také na slavnostní menu. To spočívalo v bublinkovém víně ze Starého Plzence a dortu se šedesáti nikoli svíčkami, ale watty v předmětu, který se politicky korektně nazývá tepelný zdroj, protože to sprosté slovo žárovka skončilo na smetišti dějin.
Vlastní oslava proběhla v tradičním trasovém schématu: přípitek, holdovací chorál, Trasový TAKový pokřik (tentokrát mimořádně nikoli 12 ale násobek), předání dárků, zpěv české klasiky a studium několika zajímavých švédských pijáckých i dojemných písní. Nejmenovaná školní inspektorka v.v. byla právem spokojena s výsledkem úsilí spojeného nejen s pečením a zdobením korpusu, ale i s instalací důmyslného zařízení, které se podařilo sfouknout (vhodně ukrytým vypínačem).
Kolik hodin bylo, když se následující den ráno společnost ukládala ke spánku, již tradičně nedokáži definovat. Zato jsem vysoce ocenil, když jsem jako první ranní uživatel společenské místnosti našel dokonale uklizený a k použití připravený prostor. Neznámým skřítkům, kteří to během našeho spánku všechno stihli zařídit, alespoň touto cestou posílám poděkování. (Irena praví: „Když se otevřeně mluví o psích hovínkách na podrážkách bot, může se i jmenovitě mluvit o mých zásluhách…“ Zbytek si domyslete sami.)

Den pátý, středa 13. 5.

Abychom si mohli plně vychutnat ten dort pro oslavence (věnovali jej celé společnosti), počkal na nás v lednici na ranní kávičku, která korunovala snídaňové orgie. Ty si každý účastník (nebo dvojice) připravoval sám dle vlastních chuťových buněk.
Protože jsme trávili čtyři dny putováním přírodou, byl nejvyšší čas okusit něco městského trempingu. Vydali jsme se proto autobusem do nedalekého přístavního města Y (Ystadu). Pro mne měla návštěva dvě dominanty. Blok dávných hrázděných domů a uvnitř kavárna s prodejem pletených čepic. Očepičkované sympatické zaměstnankyně připravovaly vegetariánský švédský stůl. Zůstali jsme při (dobré) kávě, protože mrkvový salát za 100 SEK jsme shledali nepřiměřený našemu životnímu standardu. Eva J. pravila: „Nejela jsem do Švédska kvůli vařené mrkvi.“ Druhou dominantou byl bezesporu místní gotický chrám s překvapivě (na protestantskou denominaci) bohatou výzdobou, portréty dávných donátorů i nedávných pastorů, včetně současné pastorky.
Aby toho urbanismu ale nebylo moc, vyrazili jsme odpoledne k jezeru Snogeholm. Podél jezera a jeho okolí jsme putovali středoevropským lesem kvetoucího borůvčí podle barevného značení. Dřevěné šipky a barevné značky na stromech mají jiný tvar (a také barev je víc) než u nás, ale jinak je to překvapivě dobré značení. V Evropě jsem nic jiného, co by kvalitou našemu odpovídalo, nenašel. A navíc: na cestě rezervací, stranou značené cesty, dvě kamenná ohniště, přístřešek na dřevo a tři dřevěné přístřešky na přespání ve spacáku. Docela jako někde v Brdech. Náramná paráda.
Cestou zpět na základnu jsem obdivoval výhody navigace, která vedla řidiče po vedlejších, ale velmi dobře udržovaných silnicích, neomylně k cíli. Večer jsme si pochutnali na zapečených těstovinách a ti odvážnější před tím snědli i hrachovou polévku z pytlíku okořeněnou rozbitým půllitrem.
Večeře: Pastagratäng
Pivo: Kácov 11 % sv. Medium, pak Bernard 12 % ptm.

Den šestý, čtvrtek 14. 5.

Ráno v  klasickou hodinu 9:15 jsme vyrazili směr Malmö. Cestou jsme se zastavili udělat foto s pomníkem Nilse Holgerssona. V Malmö jsme si dali rozchod. Vydali jsme se čtvrtí mrakodrapů, které místní říkají Malmhattan, k architektonickému zázraku „pokroucenému torzu“ a na promenádu po pobřeží s výhledem na slavný most přes Öresund. Tam si dali někteří kávičku, případně jídlo. 12 lidí z 12ky vyrazilo na KPČ směr hrad, staré město, gáblík a kostel sv. Petra. Hrad a staré město byla klasika. Gáblík jsme uskutečnili v restauraci, ve které čepovali Staropramen. Venku bylo poměrně plno, tak jsme se nacpali dovnitř a objednali si jídlo. Hned na začátku jsme upozornili, že nechceme Staropramen ale švédské pivo. Servírka se zeptala, odkud jsme, a když jsme řekli, že z České republiky, prohlásila, že si to myslela, když nechceme Staropramen. Švédské pivo Eriksberg bylo dobré, cenově téměř stejné jako jídlo. Ale máme-li plnit roli zájezdu boháčů1), nemůžeme hledět na drobné. Ve čtyři hodiny byli všichni u autobusu a odjeli jsme do našeho dočasného bydliště.
Večeře: Gulash med knödel
Pivo: Bernard 12 % ptm. a když už pšouknul i poslední sud, došlo na plechový Staropramen z autobusu

1) Když prý Olinka vysvětlovala v práci, na jakou jede akci, bylo jí řečeno, že musíme být docela bohatí, když máme vlastního řidiče, kuchařky, živou hudbu…

Den sedmý, pátek 15. 5. (včt. kousku soboty)

Pan domácí nám vyšel vstříc a místo do obligátních deseti hodin jsme mohli zůstat na statku až do šestnácti. Tedy déle, než nám dovoloval odjezd trajektu. Náležitě jsme si takový odpočinkový luxus užívali: ranní pozdní vstávání (dokonce i plavání v bazénu), posezení na sluníčku a poslední toulka po okolí. Některé to táhlo k větrnému mlýnu, jiné lákala vůně pečených ryb, které v neděli odolali cestou k předvikingské svatyni, a někteří se jen tak procházeli po pobřeží a sledovali odzimování místní chatové kolonie. Dokonce jsme potkali i cyklistu Vráťu, který vizitýroval okolní kostely a jiné památky.
Po poledni jsme provedli inventuru lednic, mrazáku i skleněných nádob. Dojedli a dopili, co ještě zbývalo, přestěhovali přetékající popelnice, uklidili interiér a v pohodě okolo třetí začali nakládat autobus. S pětiminutovým předstihem jsme vyjeli směr Trelleborg, zase tím Švédským Polabím. Tam nás opustila u bývalého nádraží Olinka a vydala se do Malmö zkontrolovat mládeneckou domácnost jednoho ze svých synů. Nekonečným bludištěm zdejšího přístavu jsme nakonec našli náš trajekt a zejména jeho prodejny, určené k útratě pečlivě škudlených, ale nyní již nepotřebných švédských peněz.
Cesta přes Německo proběhla tentokrát opět po okreskách, ale podstatně kvalitnějších, takže se dobře spalo až do povinné přestávky za Berlínem. Kdo měl tu sílu a udržel víka, mohl si tentokrát užít ranním sluncem osvícené centrum Drážďan. Cestou tam nás nenapadlo, že nebudeme město objíždět a tak jsme místo večerních nasvícených dominant sledovali klasické hlášky Limonádového Joea, Hoga Foga nebo Grimpa a ta ujíždějící krása zůstala za námi.
Tak nám ta neuvěřitelná PIDISTEZKA na Švédskou Rivieru rychle ale příjemně utekla. Ani bych byl nevěřil, že za 45 minut se dostanu od hraniční čáry až do pražských Kobylis.
Už se kují plány, kam to bude příště.

Co se nevešlo do jednotlivých dnů:
Spousta zajímavých stromů: větrolamy lemující ovocné sady. Jabloňové sady velmi mladých, nebo naopak velmi starých, mnohokrát zmlazovaných stromů. Byly tu i stromy „normálních“ stáří, ale ty staré vypadaly jako olivové háje v Řecku – staleté, pokroucené, ale stále plodící.
Ve vyhlášeném Kiviks Musteri jsme testovali nekvašené a kvašené mošty. Jablečnou pálenku jsme raději s tou naší neporovnávali. Poté, co Mrkva vylovil peněženku, putovali jsme podél moře v uctivém odstupu třiceti metrů. Z toho dvacet metrů byl pás starých stromů i mladých náletů, jako někde na kraji českého lesa, někde na Vysočině.
Mohutné stromy v okolí jezera Snogeholm. Stojící i padlé. Pokud stály na březích jezera, jako bych stál na hrázi Rožmberka.
Zatím byla krajina prostá živých bytostí. Mimo všudypřítomné šedivé vrány a občasné kavky již jen velmi tučné krávy s telaty. V přístavech také rackové, kachny a husy. Putování v okolí Snogeholmu bylo bohatší: Dlouhorohý skot a spousta stop po mých oblíbených divočácích. Před odjíždějícím autobusem uskočilo několik bažantů, ale vrcholem byli dva divocí černí kanci, kteří si spokojeně hověli vedle silnice uvnitř ohrady pro dobytek. Ty potvory jsou schopné překonat i elektrický ohradník a rozrýt pastvinu svými nenasytnými rypáky.
Osvědčila se dlouhodobá příprava stravování. Hanka a Věra si dlouho dopředu připravily jídelníček, postupně nakupovaly suroviny a vždy po návratu (s pomocí dobrovolníků) vyšvihly opulentní večeři. S výjimkou těstovin také navíc přesně trefily množství a tak se vracely spokojené s vynaloženým úsilím. Byť se jim dostalo hojného ústního poděkování, mile je zaskočily (pro každou jedna) tašky z lodního obchůdku, darované z finančních přebytků zájezdu. Podrobnosti o vybavení kuchyně i interiéru můžeme případným zájemcům poskytnout na některé TAKové akci.
Mne naopak zaskočila absence ponorkové nemoci v poměrně stísněných prostorách ubytování. Vzhledem k převaze důchodců by to mělo být součástí folklóru (ale nebylo).
Protože jsme byli za 55. rovnoběžkou, byla rána i večery delší, než u nás. Místní bazén s vyhřívanou vodou (20–23 °C) byl proto pro večerní či ranní koupání ideální.
Určitě by toho bylo víc, co za zaznamenání stojí, protože krátkodobá paměť v našem věku je vskutku krátkodobá, ale místa je málo. Tak kdo máte ještě něco zaznamenání hodného, neváhejte. Třeba to Jindra zanese do kroniky…

Text Beran a další, foto Řezák