Tradiční Otava se v letošním roce 2006 konala v termínu nejtermínovanějším, tedy 1. týden v srpnu. Volba to byla dobrá, protože bylo docela dost vody ale i špatná, protože jsme se trefili do týdne, kdy se lámalo počasí. Ale o tom později.

Sešli jsme se za třeskutého letního počasí v Čepici, a to v sobotu 1. srpence odpoledne. (Jo, abych nezapomněl, vyzáblý Albert byl už tak hladový, že si přivezl váhu, aby si vynutil uznání svého vítězství v sázce o zhubnutí s Čumbrkem, a to hned po příjezdu. Dostal flašku 12°tiletého Jeníka Chodce a hned ji ukryl, prý na oslavu svých 60-tin, a mohl se, chudák, konečně najíst. Vlastně napít vlastní griotky, kterou vytáhl jako chabou náhradu usyslené whisky. Vypil ji spolu s Janou, Dušanem, Naďou, Čumbrkem a Šéfíkem, ještě než dorazili ostatní.) Postavili jsme stany a večer strávili v hospodě a pak taky u ohníčku. Dřeva bylo tentokrát dost, protože chvályhodný zvyk vozit dříví z Prahy do lesa se rozšířil.

Ráno bylo vedro a tak jsme se rozhodli nečekat na Řezáky, kteří se zdrželi Keblanech, a vyrazili jsme do Annína. Díky Ánrimu, který přijel nejen bez lodi ale i bez pártystanu, jsme mohli zahodit auta do Čepice a po návratu do Annína, kam mezitím dorazili s celým nákladem i Řezáci, vyrazit. Vody bylo méně než loni, ale přesto dost, aby se mohlo celkem pohodlně jet. Asi už si moc nepamatuju, kolik vody bylo loni, ale Šéfíku proboha, kdy jsme naposledy mohli jet dřevěný "svačinový" jez? Nikdo se necvakl. Zastávky byly obvyklé - svačinka na dřevěném jezu před Dlouhou vsí, oběd v hospodě v Červených Dvorech (ve Starých Volšovech, ale to je jedno) a pak zastávka na panáka u kulatého stolu krále Artuše v kempu před Čepicemi, jak se ten kemp k sakru jmenuje? Dobršín. No a tam vznikla fotka měsíce s Řezákovým kloboukem.

Druhý den to samé až na to, že v noci sprchlo a tak voda neklesla. Ostatní viz výše, včetně nočního deště.

Upřesnění k předchozím dvěma odstavcům: Ten Ánryho odvoz byl až v pondělí. Taktéž Řezákův klobouk, protože v neděli jsme s Hani spěchali za žíznivými kamarády a neměli jsme čas se někde stavět na nákupy - nota bene v zavřených obchodech.

V úterý byli všichni posednuti odjezdem, nedbaje nesmělých Haniných návrhů, aby se jelo z Radešova. Vyjeli jsme tedy s plnou bagáží po proudu. (Ánri s Miluškou vyrazili na Soumarák, což mělo tu výhodu, že jim tam začalo pršet o den dříve, než nám.) Jelo se hezky, skoro bez zastávek, protože kiosk vkempu pod Rabím, kde jsme se před lety pěkně opili, byl zavřený. Tak byla zastávka "až" v hospodě v Hydčicích, což je, jak uznáte, štreka. Tábořili jsme zase na starém místě u jezu, navštívili ruinu Práchně (cestičky přes louku, slepé rameno a do kopce za tratí na zříceninu záhadně zmizely a tak jsme se dobrodružně prodírali porostem - nechápu, proč lidi jezdí do Amazonie) a skončili zase v hospodě v Hydčicích. Večer byl ohníček. I když nás od něj na chvíli vyhnal deštík, se zpívalo a romantikovalo. Ráno jsme vyrazili před polednem. Čekala nás dlouhá míle až do Střelských Hoštic. Báli jsme se totiž předpovídaných dešťů, které se jistě lépe přečkají v útulném kempu, než v trávě pod Kněží Horou. Obvyklá zastávka na hřišti v Horažďovicích (byla docela zima), nepřívětivý jez Mrskoš, kde jsme se s přetahováním lodí nadřeli a namočili. (Až na Vokáče, kteří loďku prostě a nenápadně stáhli i s bagáží přes jez na druhé straně). Už brzy odpoledne jsme se utábořili v nezvykle plném kempu v Hošticích a řešili, co s načatým dnem. Nakonec jsem s Čumbrkem odjel busíkem zpátky do Horažďovic, kde jsme se vykoupali v bazénu, a šli zpět pěšky. Je to hezká cesta lesy nejprve do kopce okolo kapičky sv. Anny se zázračnou vodou, pak podle Otavy a loukami do Kozlova. Tam jsme skončili v místní hospodě, která vypadala zvenku na spadnutí, zevnitř se však ukázala jako velmi příjemná. (Později jsme se shodli, že by byla vhodná na STEZKU.) Dali jsme si pivo a vynikající "náklaďák". Po návratu do kempu se ukázalo, že ostatní jsou na odchodu do hospody v Kozlově. Tak jsme tam šli taky. "Náklaďák", na který jsme ostatní nalákali, byl hodnocen špatně. Člověk se holt nezavděčí. Ten náš byl ale opravdu dobrý. Pivo a kořalky byly, hrálo se a zpívalo a bylo dobře.

Ráno jsme vyrazili zase okolo poledne. Stavěli jsme se v Katovicích, kde byla nespokojenost s hospodou a tak část přešla ke konkurenci. Počasí se začalo kazit. Spustil se déšť. Strakonice jsme projeli za deště, známé strakonické, vodácky odporné jezy jsme přenesli v cuku letu a v dešti dorazili na Slaník, kde jsme se v dešti utábořili, a šli do Slaníku do hospody. Tam nepršelo. Měli čaj, rum, pívo, kořalky, drahý guláš a tak jsme jedli, pili, zpívali a taky osychali. Byla tam taky parta ještě starší, než my, a jeden z nich moc hezky zpíval starotrampské písničky. Po půlnoci nás hospodský klidně ale rázně vyhodil. Při zpáteční cestě už tolik nepršelo.

Ráno bylo kalné a mokré. Naštěstí se na tábořišti válela polozetlelá hromada pořezaných keřů, ve které byly docela dobré kusy dřeva. Tak byl oheň a tím pádem veseleji a tepleji. Počasí však bylo nadále špatné. Poprchávalo a předpověď prý byla deštivá. Honza Vokáč první nevydržel a vydal se pěšky do Strakonic na vlak pro auto. My ostatní řidiči jsme jej po delším váhání následovali. Protože jsme šli s rozmyslem a po poradě s mapou kratší cestou přes jez po druhé straně řeky, došli jsme na nádraží stejně s Honzou, který vyšel skoro o hodinu dříve. Cesta vlakem do Žichovic byla rychlá. Občerstvili jsme se v krámku u hospody, došli do Čepice pro auta, přes zákaz vjezdu vjeli na tábořiště ve Slaníku, naházeli mokré stany, háčky a ostatní věci do aut a zbaběle jsme před počasím prchli. V pátek k večeru jsme byli doma.

Bylo to jako obvykle hezké, ale tentokrát krátké. (Jak se později ukázalo, v tom týdnu se počasí definitivně zlomilo a po krásném šestinedělí začalo dlouhé období dešťů a zimy.)

Jo a prezence: Alberti, Řezáci, Vokáči, Šéfík s Čumbrkem, Dušan K. s Naďou, Ánri s Miluškou.

Šéfík
Okomentoval a interpunkci dle svého vkusu upravil Řezák

A na doplnění to, u čeho už Šéfík nebyl:
Zatímco Šéfíci uháněli k domovu, zbytek výpravy se sešel v tradiční hospodě v Čejeticích na hodně pozdním obědě. Byl výborný boršč a všichni pili točenou kofolu, jenom Naďa do sebe lila pivo.
A úplně na závěr je třeba prásknout, že po rozchodu ztratil Albert při nakupování ve Štěkni šrajtofli s doklady a s čerstvě vybrakovaným bankomatem.
Ale na úplný závěr dodejme, že nálezce byl poctivý a vše vrátil, jenom Albertovi vynadal, že když se chystá ztratit šrajtofli, měl by do ní dát své telefonní číslo.
Řezák

A taky Honza opravuje a doplňuje:
Šéfikovi vynadej, že když už je sklerotik, tak ať se podívá do kalendáře a nepíše, že jsme se sešli 1. srpna, když to byla středa a málem jsme už jeli domů.
První den (neděle 30. ČERVENCE) bylo vody halabaděj. A nás blbce nenapadlo jet z Rejštejna. Když nás to v pondělí napadlo, voda už klesla asi o 10 cm, tak to nešlo. Navíc jsme v neděli sušili huby, abychom večer mohli jet pro auta. Kde byl Ánrimu konec! Natož abychom zapíjeli klobouk.
U jezu nad Čejeticemi, kde obvykle spáváme, stavějí vodní erömü a na našem místečku stojí tesko domek pro dělníky a všude je bordel. Ještě, že jsme tam nedojeli.
Honza

A jak se tak koukám do kalendáře, tak Honza má v těch datumech taky trošku zmatek - 1. srpna bylo úterý.
Řezák