Návrat na hlavní stránku
dvanáct dvanáct dvanáct
příští slezina: 2. 5. U Šumavy
Zpráva z pobytu v Nízkých Tatrách


(Nejsou Nízké Tatry, jsou jen Tatry vysoké a ještě vyšší - Karel Turek)

Po společensky zdařilé noci ve vlaku (pití i značek bylo dost, Alberte) se první problém objevil ve Vyšnej Boci, protože pán Ďuriš nás čekal až o den později. Čekání jsme vyřešili v místní hospodě a za chvíli jsme se ubytovali (nenápadně se formuje Řezákova skupina Polom) a vydali se do hory. Po varování místních, že cesta je zarubaná, jsme se vydali na Čertovicu zbaběle po asfaltce. Tam se vytvořila vrcholová skupina, která se rozhodla zdolat nedaleký vrchol Beňuška (Šéfka nahoře). Jiní se rozhodli zvolit snadnější cestu (že Ištváne), ale obezřetnější se na ni vydatně posilnili. Po Řezákových slovech "Polomu se nebojíme a místní stejně nic nevědí" zmizeli v hoře a podle vyprávění zúčastněných byli i tací, kteří chtěli přivolat vrtulník. Řezák patrně chtěl plně využít svého speciální pojištění pro případ vyhledání horskou službou.

Nakonec to nebylo třeba a druhý den všichni zase vyrazili do hor, tentokrát směr Bocianské sedlo (viz Turkův citát výše) a Štefánikova chata, nezničitelní Nigrini došli až na Chopok. Fotky z hor dodali ostatní, tak jen několik momentek z Lajštrochu. Večer jsme konečně v krčmě U Beťára ochutnali korenovicu. Posléze jsme zjistili, že co krčma, to vlastní korenovica. Jindra si pečlivě zapsala složení (viz její příspěvek). Co to je lištiak, nevědí ani rodilí Slováci a i Internet zná pouze hokejistu téhož jména.

I třetí den bylo krásně a obě skupiny dorazily mezi čučoriedkami a kosodřevinou na Rovnou holu. Zatímco jedna skupina se ostře stočila na východ a navštívila krčmu Bunker v Nižnej Boce, druhá pokračovala na sever a skončila v Malužiné, odkud autobusy sice jezdily podle poriadku, ale nakonec dojela tím, který ve Vyšnej Boci vůbec nestavěl. Do vsi se dostala místním "metrem". Poslední den jsme se vydali do Nižnej Boce, která se stala osudnou Šéfíkovi. Již cestou se ocitl v nesnázích a nakonec se z něj stalo neutrum (Já sa volám Zdenko).

Nakonec jsme přežili i cestu neskutečně nacpanými vlaky a někdy na Slovensku (foto).