12° Silvestr 2004

Letošní 12° Silvestr po dlouhých pěti letech zase připadl ideálně na noc ze soboty na neděli a tak se všichni těšili. Díky Vlastíkovi a Evě Jurkovým jsme měli objednán penzion „Brdy“ v Nesvačilech, což je vesnice nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem. A protože se v Rožmitálu narodil, dlouho působil a nakonec vlastní rukou zemřel Jakub Šimon Ryba, známější pod svým biřmovacím jménem Jan, takto autor veleznámé „České mše vánoční“, bylo o leitmotivu (to je slovíčko, co? Dá se to vůbec říci hezky česky?) rozhodnuto samo sebou. Následky se projevily později.

Do „Brd“ jsme se začali sjíždět v pátek večer. První dorazil z Brna Ánri a pak jedno auto za druhým, až to před penzionem vypadalo jako na parkovišti u hypermarketu. Kde jsou ty časy, kdy se jezdilo vlakem. A tak tradici učinila zadost jen malá skupinka vedená Řezákem Helenkou, která přijela vlakem.

K večeři už nás byla plná jídelna, gulášek byl dobrý a tak jsme se ponenáhlu propíjeli k obvyklé zábavě. Na čepu byl Zlatý Bažant, který se zatoulal do Podbrdí nějakou souhrou náhod až z Hurbanova. Oproti českým pivům byl nasládlé chuti, ale celkem pitelný, a tak jsme si brzy zvykli. Kořalek bylo neurekom, kapela vedená osvědčeným duem Saša s Mírou hrála a tak nálada stoupala. Bylo vypito nesčetně panáků na zdraví a dobře jsme se pobavili, i když, jak už je na trase 12° zvykem, se víc kecalo, než zpívalo. Někteří vytrvalci vytrvali až do kuropění.

Těžké ráno bylo zahájeno pobíháním Vráťových dětí po chodbě. Chovaly se velmi decentně, docela tiše, avšak přesto jsme si s nostalgií zavzpomínali na doby, kdy naše děti byly taky tak malé a hlavně jsme si oddechli, že už je to za námi. Snídaně byla selsky prostá. Podával se čaj a chléb s máslem a tvrdým sýrem.

Venku byla nízká inverzní oblačnost, mrzlo a celkem nepřívětivo. A tak se nikomu nechtělo moc ven. Bylo však třeba provětrat hlavy a tak se utvořilo několik skupinek, z nich jedna, vedená Fousem, se vydala dobýt Třemšín, alespoň se tak z počátku holedbala. Že se jí to nakonec nepodařilo, uvidíme později. Počátečním taktickým zámyslem bylo obchvatem obejít Třemšín. A tak se vyrazilo po zmrzlých polích. Šlo se dost špatně, protože země byla zmrzlá na kost, a tak bylo třeba dávat pozor na kotníky. Viditelnost byla opravdu mizerná, a tak Fous s mapou v ruce záhy znejistěl a toužil po buzole, kterou zapomněl doma. Nicméně prvního postupného cíle, vesnice Skuhrov, jsme dosáhli. Ve vesnici jsme objevili zaparkovaný starý ruský tank, snad nějaká prodloužená varianta T-34, který byl, jak nám řekl místní usedlík, na prodej. Tak jsme ho zkusili roztlačit, ale nešlo to, proto jsme se u něj alespoň vyfotili a šli dál. Načež jsme zabloudili a místo do Bezděkova, kde jsme tušili hospodu (která tam skutečně byla, jak nám prozradila jiná skupina, a to v hasičárně), jsme se ocitli ve Vševilech. Tam jsme chvíli bloudili ve snaze nalézt správnou cestu z vesnice. Ištvánův návrh zastavit se a rozmyslet se, navíc podpořený lahvičkou rumu, byl s nadšením přijat a po občerstvení jsme vyrazili k dalšímu pochodu. Šlo to dobře až ke křižovatce v polích, kde jsme poslechli asi špatně obrácenou šipku a vydali se po špatné cestě.

A začalo bloudění po Hradeckém hřebeni ve snaze najít modrou značku, která by nás dovedla na vrchol Třemšína. Trvalo asi hodinu, nebo dvě a skončilo nakonec úspěšně. Až na to, že místo modré jsme našli žlutou značku. S nadšením jsme se po ní vydali a došli na křižovatku s cedulníky. Tam jsme konečně zjistili, kde jsme a že to máme na Třemšín stejně daleko, jako před blouděním. Před námi byly jen 2 hodiny denního světla, a tak jsme se vzbouřili proti Fousově návrhu, že bychom na Třemšín přece jen měli dojít. Na verandě lesácké chatičky jsme udělali hospodu na mýtince. Podávala se káva s rumem, koláče od Kateřiny, rohlíky, sýr, další 2 druhy kořalek a mnoho dalších dobrot.

Disciplina natolik povolila, že nesmělým návrhům Fouse o jakousi nábližku po neznačené cestě nebyla věnována pozornost a tak jsme se vydali po žluté, která vedla zpátky do Rožmitálu. Po cestě jsme potkali jinou naši skupinu s Albertem a Řezákem. Ti nás upozornili jednak na blízkou mohylu J. J. Ryby, a druhak na příjemnou zámeckou hospodu v Rožmitále, kde strávili příjemný den příjemné dvě hodiny a kterou opustili jen proto, aby vytrávili.

Tak jsme šli nejprve k mohyle, postavené na místě, kde si v roce 1815 J.J. Ryba podřezal žíly. Památník v lese je malebný, tvořený mohylkou, obehnanou nízkou zídkou, vše hrubě vyzděné z neotesaného kamene. Tak jsme mu zazpívali kousek „Hej Mistře,…“ a vyrazili do hospody.

Cesta byla ještě dost dlouhá, přes osadu, která se jmenovala tuším Voltuš, okolo rybníka a opuštěného domu Adolfa Hoffmeistera s cedulí „Na prodej“ na náměstí, kde jsme navzdory špatné radě místního chlápka nakonec našli přívětivou Zámeckou restauraci, kde nás přivítal Vráťa s dětmi. Ti na rozdíl od nás na Třemšíně byli (jeli pod Třemšín do Hutí autem) a pochvalovali si, že tam svítilo sluníčko. Zasedli jsme v salonku a dobře jedli a pili. Postupně se do hospody začali trousit další kamarádi a nakonec Ftáci, kteří nás našli až na druhý pokus, když seděli v jiné hospodě.

Cesta zpátky mrazivou mlhavou nocí po silnici byla zdlouhavá, a tak jsme byli rádi, když byla za námi.

K večeři byl řízek s bramborem. Bažant mi kupodivu chutnal mnohem víc než včera, taky byly paňáčky a nálada. S Dušanem K. a pod vedením Vráťovy kytary jsme zkoušeli zazpívat první část „Hej Mistře“, ale moc nám to nešlo. Naštěstí tu byl začátek silvestrovské oslavy. Zazpívali jsme „žížaličky“ a silvestrovské veselí vypuklo. Kapela ve složení Saša – basa, Mirek – kytara, Šéfík - kytara, Vlastík – housle, Julek – housle, holky Jurkovic a Elíza – flétny příčné i zobcové, se činila a vytvořila takovou zvukovou kulisu, že i zavilí kecači začali zpívat. 3/4 na 9 bylo skoro pořád, večer rychle utíkal a přišla půlnoc. Tradiční šampáňo, Novoroční pusinky a pak se šlo ven. Na labadu byli všichni líní a tak byl ohňostroj. Po úvodním Netíkovic kompaktu přišly na řadu těžší kalibry 50 a 100 mm, jejichž odpalování se ujal Ánri. Když došlo střelivo, pokračovala zábava. Unavení muzikanti postupně odpadli a tak vzal Vráťa heligonku a začal za všeobecného jásotu s jihočeskými lidovkami. Využil jsem příležitosti a zkusil mu přizvukovat na flétničku. Výsledek byl takový, že lidi postupně odpadávali a okolo 3. hodiny nás zůstalo jen pět. A tak šli jsme spát taky.

Ráno byla k snídani česnečka. Dlužno říci, že náš stav byl obecně mnohem lepší, než předchozího rána. Řidiči asi odpovědně přestali chlastat dříve.

Řezák se snažil přemluvit k výletu k Rybově mohyle, abychom mu tam zazpívali jeho „rybovku“, ale skoro nikomu se nechtělo. Byla zima, mlha a byli jsme tam včera. Lidi se začali loučit, parkoviště se vyprazdňovat a tak jsem jel taky se vzpomínkou na dalšího hezkého Silvestra.

Šéfík. Krásně sepsal Šéfík (a zredigoval Řezák)