7. – 10. 11. 2024 – Maďarské lázně a slezina tamtéž
Program zájezdu

Separátní slezina se konala v jakési čárdě v Maďarsku. No, "separátní" – bylo nás tam z T12 devět, čili víc než v Praze.
Berousek a Šéfík hráli v Maďarsku jako o život, za což jim opět děkuji. Občas jsme chytali i dvojhlasy. (Nebo jsem zpíval falešně? Já už nevím. Každopádně kluci si nestěžovali a to jsem seděl vedle nich…)
Prostě Maďarsko se letos opět povedlo.
Řezák
PS.: Přestalo mě bolet pravé rameno, takže ty lázně fakt fungují a za rok jedu znovu :-)

Ještě bych dodala:
Navíc Řezák dělal náhradního vůdce výpravy, oslavil narozeniny pálinkou pro celý autobus, stejně jako o dva dny později Tomáš. A kromě devíti ryze 12kových účastníků se akce zúčastnili i přítel trasy 12 Petrof a hostka trasy Helena Bedřiška. Neprošel Řezákův návrh jezdit do Maďarska v termínu nezahrnujícím jeho narozeniny. Odhlasovali jsme si, že ho máme rádi a že s ním narozeniny zase rádi oslavíme.
Helenka

A jak to bylo v Praze:
Hlásím, že výsledkem všeho byla naprosto mimořádná řádná slezina zahrnující vernisáž krásné výstavy včetně tzv. tří (neboli čtyř) písniček Jiřího Dědečka, kávičky v kavárně v přízemí obecního úřadu, Honzova nočního suchdolského dezobu a posezení v milé hospůdce Palpost, kam jsme se akorát vešli a kde nám hráli jako zběsilí. Jak prý ostatně činí každý druhý čtvrtek, to je dobré vědět.
Neboli platilo Albertovo "všechno je jinak", ale bylo to skvělé, a to díky Honzovu nápadu a také flexibilitě naší šéfky. Jo, nás dvanáctkových tam sice bylo "jen" šest, ale ostatních mraky, takže víc by se nás tam stejně nevešlo.
Jindra
Jen malé doplnění: vzali nás ke stolu štamgasti (foto1), a paní vedoucí (hospody), po té co přesadila slona na polici, vykutala ve zcela narvané hospodě (foto2) kdesi chybějící dvě židle. A stálo to za to, i díky naší Dušičce.
Honza
Fotky of Honzy

24. – 27. 10. 2024 – Pidistezka
Helenka zajistila klášterní penzion v Jiřetíně pod Jedlovou.
Zpráva od Šéfíka

7. – 10. 10. 2024 – Okolí Lipnice nad Sázavou
Do Světlé nad Sázavou jsme dorazili velmi pohodlně rychlíkem Vysočina. Čekala nás cukrárna s báječnými zákusky, které vyrábí Evina sestřenice Zdena, káva a startovací drink. Zámeckým parkem a lesem jsme došli k lomu 5, kde Šéfík vylovil špekáčky a pivo a vykouzlil ohníček. Cestou jsme nestačili sbírat houby (nejkrásnější hřiby kupodivu našel nehoubař Pepa).
Druhý den dorazila Beranice a v plném počtu 6 lidí jsme navštívili několik lomů a obešli hrad Lipnici. Mimo program byla i malá hospůdka. Hub je čím dál víc a sbírá i Věra!
Výlet se báječně vydařil a nehledě na datum svítilo a hřálo sluníčko.
Velký dík patří Šéfikovi a hlavně domácí paní Alence za dobře připravený program a neskutečnou pohostinnost!!!
Eva a Olda

21. 9. 2024 – Vzpomínková toulka za Ánrim
Pěkného slunného dne jsme se postupně scházeli v osobáku do Kolína, kde se ukázalo, že Jindra nemá Láďovu tramvajenku tak pod kontrolou, jak byla přesvědčená, čímž se Láďa stal černým pasažérem. Vystoupili jsme v Nové Vsi u Kolína, odkud to byl kousek do skvělé hospody s bohatou a a levnou nabídkou, ale po desáté halt chuť na jídlo ještě nebyla. Byla však chuť na panáka, ale odmítli nám nalít malé, takže na Ánriho jsme připili až v druhé (cílové hospodě). Jediný, kdo pojedl, byl Albert, který od začátku hlásil, že pojede jen do Nové Vsi a pak se vrátí do Klánovic. Tak jsme zůstali u piva a Eva si dala velkou zmrzlinu a Šéfík dvě malé.
První zastávka byla rozhledna na Bedřichově vyhlídce nad obcí s památníkem bitvy u Kolína. Ztrátám však nebyl konec, protože než jsme slezli z rozhledny a než Olda odložil zbytečné vrstvy šatstva, zmizeli Pochmani v lesíku a už jsme je více neviděli. I v Polabské nižině se objevil sem tam kopeček a my došli k druhému, již značně zvetešelému památníku bitvy u Kolína u obce Křečhoř. Inu, bitva se odehrála již v roce 1757.
Nakonec jsme došli do Kolína k vodárenské věži, a protože jsme už měli fakt velkou žízeň, vynechali jsme rozhlednu na věži i avizovanou cukrárnu (milovníci sladkého se v Nové Vsi vyřádili na zmrzlině) a s pomocí jazyků jsme dorazili do sídlištní hospody 1963. Inu, výběr byl nesrovnatelně horší než v Nové Vsi, ale hlad jsme měli. A pak se ukázalo, že Pochmani nezmizeli, ale že sedí v cukrárně. My jsme nešli do kopce za nimi, oni z kopce za námi. Tak jsme místním autobusem dojeli na nádraží a rozjeli se do různých směrů.
Evo a Oldo, dík.
Helenka

1. 8. 2024 – Slezina na vodě
Dvanáctková "voda" byla, tak jak to má rád pan Vokáč, přesně tak, aby srpnová slezina byla v Čepicích. Na louku se účastníci sjížděli od pondělka do čtvrtka, někteří vyrazili i na Otavu. Ptáci z Kundratic a Vráťa z Písku přijeli až na slezinu, kde nás nakonec bylo pěkných 22 a jeden pes. Kdy se to v Praze podaří? Počasí bylo nejdřív suché a pak mokré, vody bylo tak akorát, hospoda v Čepicích je, na rozdíl od obchodu, už nadobro zavřená a kiosek pan Šafář ne moc šťastně pronajal (Řezák s Honzou by mohli vyprávět). Naše hvězdička u Johánka na mostě zase je, ale stali jsme se, stejně jako jiní uloupnutí, dárci pouze anonymními.
Helenka

22. 6. 2024 – 19. Degustace u Jurků
Zpráva od Jindry – nejdříve pokyny od Evy doplněné Jindřiným komentářem (kurzívou), pak zápis z vlastní degustace

31. 5. – 2. 6. 2024 – Na Smrk po 6 letech
Ačkoliv v den výstupu na Smrk nepršelo jen několik krátkých okamžiků, kterých si všimli jen ti pozornější, všech osm účastníků zdolalo těch 650 výškových nahoru i dolů s úsměvem (viz foto Jitky Dušové). Chatičky v kempu jsou vybavené novým nábytkem, v hospodě U všech andělů (i u single treku) bylo po oba dny útulno, přišel i Honza od Honzy a na Smrku jsme se dokonce seznámili i s Honzou od Honzy od Honzy. Vydařila se i páteční túra od skvělého občerstvení na Maliníku přes Olivetskou horu do Hejnic, kdy pršelo jen chvílemi, i nedělní kolem Obřího sudu do Hejnic, kdy začalo pršet, až když jsme doběhli od výborné kavárny Hugo u kostela na nádraží. Zato v Liberci na autobusovém nádraží nás překvapil hrom od toho ojedinělého blesku, který v nedalekém parku zranil devatenáct lidí. Šlupka to byla taková, že Alena (sedící na lavičce) poposkočila asi půl metru do vzduchu.
A tak se nám tam líbilo, že pojedeme zase. Dík, Honzo.
Helenka

24. – 26. 5. 2024 – Keblanský orienťák
Hani hbitě spočítala, 12ka tvořila cca čtvrtinu účastníků - Řezák kuchař, Pepa kuchyňský rovnač dřeva a  Hani a já účastnice orienťáku, ale ne ledajaké, protože stejně hbitě Hani spočítala, že nám je dohromady rovný veletucet let, takže věkem na nás nikdo neměl. Počtem nás však nechala za sebou velerodina Fuchsů, kterých přijelo devět. Kdyby to nebyl orieťák, ale dezorienťák, téměř bychom s Hankou zvítězily. Akorát počasí si vzpomnělo, že v dubnu bylo málo aprílové, tak si to vynahradilo a celé dvě a půl hodiny jsme šly v hustém či ještě hustějším dešti. Ale bylo to fajn, v sobotu večer byl i ohýnek.
Pro insidery, kteří to tam znají, protože tam jezdili jejich děti, přikládám fotku jedné ze dvou Oválových tůní podél cesty z tábora do jégrhausu, jehož postupnou přeměnu jsme si prohlédly díky Petru Beranovi. Jaruška měla poněkud zhmožděnou ruku, ale nedělní řízky se salátem připravila skvělé.
Helenka
Fotky od Jany Dočkalové a dalších

8. – 12. 5. 2024 – Stezka


Zakončení v neděli 12. 5. na fotbalovém stadionu v Lukách nad Jihlavou (bod 4 na mapě).
Tabu noclehy všech tras.

Stezka se zase povedla. Špatné počasí vyžrali ti nedočkaví, kteří vyrazili už v úterý ráno. Pršelo v Jihlavě, pršelo cestou podle řeky, pršelo v Třebíči. Víc než déšť nám vadilo, že jsme cestou přišli o Pepu. Poněkud rozvodněný potok ti zdatní a dlouhonozí přeskočili, já méně zdatná jsem si nabrala do levé boty a Pepa usoudil, že potok obejde (?) a zmizel ve svahu. Už jsme ho neviděli ani ten den, ani po zbytek stezky. Vymázl se na blátě a vrátil se do Prahy. Poučení: lepší voda v botách nežli stezka v háji.
A pak se udělalo hezky, lidé přijížděli a zase odjížděli, jen Hani se v tom vyznala. Ubytování v Poušově v chatičkách bylo romantické, ale poněkud připomínalo studený odchov, Na Pilce bylo luxusní, ale zase s frekventovanou silnicí pod okny. V Brtnici jsme spali na více místech, ale v hospodě na radnici, v kavárně či vinárně na náměstí a na pivovarských slavnostech na zámku jsme se zase sešli. Chodci chodili, muzikanti hráli a Ivan s Julkem nám obětavě nabližovali zavazadla. Díky. I nějaké hospody cestou jsme našli.
Helenka

V neděli 12. 5. samozřejmě byla nePtačí ptačí, Kvakoš ji začal kvákáním ještě v Brtnici a pokračoval vystrašením Tamary (T13) v Lukách, provokacemi Ziriny (T3) na zakončení a máváním křídly ve vlaku. Přestože Ptáci = Holubi nepřiletěli, létali nám nad hlavou čápi a v prezenčním sešitku se nám upsali Havroš se Sašou Výhodou, Jarda Kohout a Jany Jeřábková, Sokolová a Vorlová!
Jindra

Zpráva od Honzy


1. 5. 2024 – Berouskova a Ivanova vycházka O-O
O týden odložená Berouskova a Ivanova vycházka O-O (Okoř-Otvovice) se vydařila. Na 1. máje bylo sice hezčí počasí a asi i více otevřených hospod než o týden dříve, ale zase těch biocyklistů a elektrikářů!
Z Okoře (obhlídka hradu zvenčí a otestování občerstvení U Elly zevnitř) jsme pokračovali podél Zákolanského potoka, cestou potkali Káťu, Fouse a Vojtu, kteří udělali čelem vzad a podruhé s námi vyšli na Budeč (další občerstvení) a do Zákolan (žádné občerstvení). To nás čekalo až v Otvovicích, odkud část výpravy prchla vlakem o půl čtvrté, zatímco úderná skupina ve složení oba organizátoři, Jindra a já pokračovala na domluvenou návštěvu Purkrtů, kde jsme za družného hovoru s Joskou a Zdenou poseděli u Berouskovy metaxy, Joskovy medoviny a u kafe, které nám uvařila Zita. Adam, když nás viděl, raději prchnul. Když se Berousek chlubil razítky získanými cestou, vzpomněla si Zdena, že i Joska má jedno.
Asi se do kraje ještě vrátíme, protože jsme od Josky dostali tip minimálně na dva další výlety. Děkujeme.
Helenka
Fotky od Tomáše

14. – 17. 3. 2024 – Dolní Dunajovice
Dolní Dunajovice na jaře. Koniklece a hlaváčky na Kočičí skále, sněženky, dymnivky a podléšky na Děvičkách. Víno u Filipa Mlýnka, Zdeňka Matuly a Luboše Tichého. Počasí jak malované. Vinice ošetřené. A už víme, co se dělá s tím proutím, co se vystříhá.
Helenka
Fotky od Řezáka

21. 2. 2024 – vycházka Do dáli a do šíře prostíraj´se Košíře, 15 lidiček a pes Ziri
A taky do výšky, jak s překvapením konstatovali účastníci, byť nejvyššího bodu čtvrti, vrcholu Vidoule (372 m n.m.), zdaleka nebylo dosaženo. Po didaktickém srazu u Anděla u anděla (nikoliv na Andělu, protože podle staropražských písní Anča sedávala s vojáci večer u Anděla a ta druhá neměla tenkrát u Anděla rande míti) jsme vyrazili ze Smíchova (město od roku 1903 ) do Košíř (město od roku 1885), které se prakticky táhnou od hřbitova (Malostranského) ke hřbitovu (Košířskému). Viděli jsme všechny tři košířské kostely, radnici, Klamovku (tam osvěžující pivní zastávka), domy města Košíř, Buďánka, zastavili jsme se na kávičku u Řeků – rozhodně největší měla Magda. Tenis jsme minuli, protože bychom nikam nedošli, polovina účastníků vylezla na rozhlednu v Cibuleckém háji, byť byli varováni, že odtamtud nic neuvidí, zkontrolovali jsme postup oprav cibuleckého zámečku a kolem čínského pavilonku sešli do údolí k Johánkovi a Motolskému potoku. Košířský hřbitov byl kvůli vyčerpání některých účastníků vynechán. Skončili jsme stylově v útulné a překvapivě levné Starokošířské hospůdce na hřišti Sparty Košíře u krbu. Smutnou stránkou vycházky byl telefonát Jarky Zourové Beranici s oznámením, že Pavel před rokem a něco zemřel. Tak si na něj vzpomeňte ti, kteří jste ho znali. My, co jsme ho znali i neznali, jsme si na něj připili dvěma fernety.
Příští důchodcovská vycházka bude, až si ji někdo vymyslí a pozve nás.
Sepsala do Košíř v září 1985 přistěhovaná H.

Na srazu Důchodcovské procházky na téma "Do dálky i do šíře prostíraj' se Košíře" se nás u obrazu anděla nad schody sešlo nebývale mnoho. Kromě deseti dvanácteráků (ček) přišel Petrof se Zirinkou a trojice hostek od Kloučků a Ivana. Vyrazili jsme přes lávku a park Sacre Coeur přes kopec a sešli na starý malostranský hřbitov se spoustou zajímavých náhrobních kamenů, zejména pasovského biskupa Thun Hohensteina. Pak tramvají na Klamovku, kde byla v restauraci první zastávka. Udělali jsme sotva jeden drink a už nás Helenka vyhnala na další cestu, nejdříve dolů na Plzeňskou a pak pořád nahoru i do 172 schodů, jak napočítal Petrof. Námaha stála za to. Na pidináměstíčku v Musílkově ulici nás čekala cukrárna Zavalianis Sweet s výbornou kávou a zákusky. Seděli jsme venku, užívali si dobrot, sluníčka a obdivovali Magdino grande kapučíno v ohromném skleněném šálku. Po příjemné zastávce už jen po ulicích, ale zase do kopce k romantické rozhledně Cibulka (zase schody) s pěkným výhledem do motolského údolí. Pak dolů k rybníku Kotlářka, kde nás zastihl telefonát z Německa od Jarky Zourové, že zemřel Pavel Zour. I když ho služebně mladší účastníci neznali, pro nás ostatní to byla rána, protože Pavel byl náš starý dobrý kamarád. Zavzpomínali jsme na něj a pokračovali opět přes Plzeňskou třídu do protější stráně, kde jsme zapadli do Starokošířské hospody u hřiště Sparty Košíře. Tam se nám moc líbilo, byly i panáčci na památku Pavla Zoura i z čiré radosti. Domů jsme se rozjeli až po sedmé večerní hodině.
A co na závěr? Ušli jsme skoro 6 km, překonali převýšení 170 m. Díky Helence za perfektní zorganizování akce, která všem přinesla radost i poznání. Laťku pro další procházky, které budou nepochybně následovat, nasadila opravdu vysoko. A díky všem co se zúčastnili. Bylo to opravdu hezké.
Sepsal a fotil Šéfíček

23. 1. 2024 – Divadelní skupina pana Vokáče
Divadelní skupina pana Vokáče v čele se samotným panem Vokáčem se sešla v úterý v hezkém počtu šesti osob v krytovém divadle Orfeus na premiéře kusu Neskutečné zážitky Sheldona a paní Levinové. A nelitovala. Neskutečná byla zejména paní principálka Hýsková, která před představením prodávala v bufetu různé nápoje a laskominy včetně vlastoručně upečené bábovky, aby se pak na hodinu a půl proměnila v paní Levinovou a okamžitě poté zase v barmanku.
Vůbec nelituji, že jsem skupinu zase oživila.
A pan Vokáč si dal bábovku dvakrát.
Helenka

Předchozí roky:
1999, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020, 2021, 2022, 2023