Letošní tradiční Otava byla neobvykle komorní. Přijely posádky jen 4 lodí, což je, myslím, historické minimum. Nicméně během soboty jsme se zdárně sešli v Čepicích v sestavě Vokáči, Řezáci, Šéfík s Čumbrkem, Dušan a Naďa a po odpolední cochcárně, kterou někteří využili k výletu na Rabí, večer v hospodě. Menší počet měl výhodu, že jsme se pohodlně vešli k našemu tradičnímu stolu v koutě u okna. Po hospodě byl ještě ohníček a pak skončil ten den prvý, naštěstí smáčený jen dobrým pitím.

Druhý den byl tradiční. Dvě bílé Octávie stačily k odvozu lidí i lodí do Annína, kde byl tradiční začátek (včetně dobrého jídla a pití). Po úlitbě jsme se vydali na zdánlivě málo vodnou Otavu. Své zoubky však ukázala už na dobře známém zvrhávacím kameni, který se tentokrát, naštěstí neúspěšně, pokoušel o Rumovou Pralinku. Svačinový jez byl pod vodou a tak jsme se museli spokojit se štěrkovým břehem na pravé straně. Stejně začalo pršet a tak jsme se schovali pod stromy, kde někteří i usnuli. Musíme smířit s tím, že kvůli elektrárně zvedli hladinu a na jezu už si asi neposedíme.

Pršelo dál a tak jsme vyjeli do deště. Další zastávka u jezu ve Volšovech byla už na sluníčku. Řezáci si dali na čas a pak se vymlouvali na koupel (dvojitou, jednu nedobrovolnou, druhou už jo). Šlo se do hospody, kde Naďa úspěšně rozmasírovala Dušanova bolavá záda. Další cesta byla bez problémů a zastavili jsme se až v Sušici v hospodě Za vodou, protože byla po létech otevřená (už jsme se tam stavovali i loni). Seděli jsme venku, protože jednak bylo hezky a druhak to uvnitř hrozně páchlo zatuchlinou. Pak ještě kulatý stůl v kempu v Dobršíně.

Na tábořiště jsme dojeli dost pozdě, ještě se jelo pro auta a tak jsme se do hospody dostali až po deváté. Ještě ohýnek, (Čumbrk spálil do rána skoro všechno dřevo) a tak skončil ten druhý den smočený jen odpoledním deštíkem.

V pondělí zase do Annína. Snaha řidičů (Honza a Šéfík) zbavit se aut skončila kvůli nejedoucímu autobusu tím, že si cestu do Annína museli dát 2x. Stejně hrozně pršelo. Pak se počasí umoudřilo a vyjeli jsme za opravdu malého stavu vody. Kempný nás už varoval ráno - že je to blbost dávat si tam lodě. Tak malého, že jsme u Dlouhé Vsi možná kilometry (odhaduji to tak na dva dobrý) provozovali vodní pěší turistiku až k ústí náhonu, který vrátil na jezu ukradenou vodu. Dále zastávka v hospodě ve Volšovech a pak až v Dobršíně, ale stejně jsme přijeli ještě později, než včera. Na tábořišti nás čekal Čumbrk, který pauzíroval, a Šéfíkův pavilon zničený větrem. Řidiči jeli pro auto a pak poslední večer v pohostinných Čepicích a tak skončil ten třetí den smáčený nejen vydatným poledním deštěm, ale i profukovaný silným a protivným větrem.

Ráno bylo slušně a tak jsme vše v suchu zabalili. Honza s Dušanem ještě stačili zalepit lodě poničené včerejšími šutry, což byla vlastně příčina Honzových následných potíží. Idylku měl narušenu jen Honza, který si zabouchl klíče v autě. Tak se rozhodl to (po marném pokusu sehnat v Sušici někoho, kdo by to uměl otevřít) nechat být a náhradní klíč nějak do konce plavby dostat z Prahy. pak jsme vyrazili po proudu do kempu pod Žichovicemi, kam jsme vyrazili do hospody na oběd. Příjemná žichovická hospoda s flegmatickým pinglem (jinak se ten zjev nedal nazvat), zkyslým Prazdrojem a slušným jídlem byla pak doplněna panáky v kempu kde po letech fungoval bufet) s Nadiným zpěvem, a pak dále do kempu ve Velkých Hydčicích, kde jsme posvačili, popili, doplnili vodu a vyrazili k jezu pod Práchní, kde jsme se utábořili. Na Prácheň vyrazili Dušan, Řezák a Šéfík, nahoru jsme se dostali po obvyklém prodíráním se houštím tak rychle, že jsme stihli i západ slunce. Po obvyklém pohodovém posezení s pivem na hradní zdi jsme šli na pivo do hospody v Hydčicích. Ta vypadala zavřeně, ale nakonec nebyla. Jídlo k Řezákově žalu již neměli. Ani chleba a tak jsme si dali jen pivo a šli domů. Ála s Honzou zatím zalezli do stanu, že se trochu dospí, a vzbudili se až ráno, takže o následný program přišli. Kdepak, chtít po kamarádech, aby je vzbudili na ohníček s kulturní vložkou. Na tábořišti nás čekal ohníček a sedělo se a zpívaly se staropražské písničky. Tak skončil den čtvrtý, smočený jen příjemnými vlnkami za naší plavby.

Ráno bylo přenádherné. V klidu jsme zabalili (tradičně "dali koupel" nad jezem) a vyjeli do Horažďovic, kde jsme poseděli v kiosku na hřišti. Protivný jez Mrskoš jsme po Vokáčím vzoru překonali přetažením a pak si užívali hezkého počasí a koupání. Odpoledne jsme dojeli do Střelských Hoštic, kde jsme zakempovali. Večer jsme šli do hospody v Kozlově (s novým příjemným mladým hostinským; i hostinskou), kde se pilo, hrálo, zpívalo, v čemž jsme pak pokračovali dlouho do noci u ohníčku. Ráno jsme chtěli vyrazit dříve, ale stejně nám to trvalo skoro do poledne, protože jsme se zasekli v kiosku na startovních pivech a kafích (obsluhoval nás bývalý čtyřkař a bylo moc příjemno, tak kam spěchat). Pak jsme přece jen vyjeli a makali až do Katovic, kde jsme pohrdli kamennými hospodami a najedli se v kiosku na tábořišti. Pak jsme zase jeli až ke Strakonicím do kiosku Na ostrově na levém břehu (obvykle jsme dosud sedávali na břehu pravém), kde bylo občerstvení. Strakonicemi jsme jen proletěli (až na Dušana jenž šel obrat bankomat), protože už bylo dost pozdě a před námi byla ještě cesta na Slaník. Zdánlivě fádní plavba byla zpestřena záludnými kůly pod mostem za Strakonicemi, kde Dušan cvakl Naďu i s kytarou. Škody byly naštěstí minimální, a tak po nezbytném zdržení jsme dorazili hodně pozdě k večeru. Tábořiště u jezu bylo již obsazeno dvěma partami, ale my jsme se pohodlně vešli na naše staré místo dále od vody (jez byl v pohodě sjízdný, čehož jsme využili, a poprvé jsme zde potkali i výběrčího, cena však byla lidová) a hned spěchali do hospody. Naštěstí nebyla zatím plná a tak jsme se pohodlně usadili a vypukla slezina. Pivko, výborný náklaďák, Dušanovy velké paňáky "peciček" a Nadina kytara i její známý místní "opilec" (této dámě, co si bude přát), toť lučavka královská ve které se rozpustí každá chmura. Bohužel jen ta na duši, nikoli ta na obloze a tak byla v noci bouřka. Ráno jsme se s Řezákem vydali pro auta. Šli jsme pěšky do Strakonic, odkud nás rychlík odvezl do Žichovic. Pěšky do Čepic pro auta, pak cesta do Kestřan, kde jsme nechali Řezákovic auto a pak na Slaník. Tam už bylo sbaleno. Šéfík s Čumbrkem se rozloučili a odjeli domů. Zbytek pokračoval ...

(dál pokračuje Honza)

... pohodovou cestou, přes jez ve Štěkni, který jsme všichni sjeli v singlu, s tradičně v poledne zavřeným bufetem, a přes jez u Přeborovic s novou elektrárnou (dříve jsme zde tábořívali), který bylo nutno stáhnout. A ten volej před ním... Na jídlo jsme zašli do Čejetic, kde si Dušan zopakoval sborku a rozborku samopalu a po Anníně i pstruha. Ostatní si tradičně dali boršč nebo zelňačku. Sudoměř jsme minuli a hnali se Kestřanskou peřejí až nastala další premiéra. Skončili jsme na louce u Kestřan, odkud Řezáci odjeli na Zakončení tábora do Keblan. Dalo se tu v pohodě zakempovat, protože Rýžování zlata bylo letos z našeho pohledu o týden dříve. Zbytek (Ála, Dušan, Honza a Naďa - uvedeno dle abecedy) se vydal do Kestřan na pivko (kde se s námi ještě stavili rozloučit Řezáci) a prohlídku zdejší zajímavosti - dvou sousedících tvrzí. Poté jsme se vrátili do jediné zdejší fungující hospody (hotel, kde jsme kdysi jedli, tuším že i na jakési Stezce, je v dezolátním stavu) na večeři a šli postavit stany a do hajan, neb pršelo. Ráno stále pršelo a tak se původní plán dojet do Písku (další uvažovaná premiéra) jevil nerealizovatelně. V jedné z přestávek deště, když se zdálo že už se to vypršelo, jsme však sbalili mokré stany a spustili lodě. Po dalším krátkém deštíku, jenž byl na dlouho opravdu posední, jsme vyrazili. Dušan večer přes bratra a internet zjistil dva večerní vlaky z Písku do Čepic a tak jsme cestou zvažovali jak se to dá stihnout. Jez Zátavský mlýn, kde jsme loni zamokli, jsme stáhli a nakonec jsme v nastalém chladu skončili Na soutoku. Zdejší mafiánský majitel nám načepoval pívo a zavřel hospodu s tím, že jídlo bude stejně až do 15 hod. Převlíkli jsme se a vydali se do Putimi ověřit vlaky a, ač se počasí mezitím umoudřilo, rozhodli se, že pro auta pojedeme rovnou (klíč už jsem měl - nakonec ho poslal do Čepic malý Řezák kurýrem a velký Řezák mi ho přivezl na Slaník). Z nádraží jsme se vrátili na zdejší hřiště, kde právě skončil fotbalový turnaj a točilo se pívo a opékaly klobásky a masíčko. Dušan a já jsme pak odjeli pro auta, holky šly do hospody, před níž byly kolotoče a střelnice, a potom na nás počkaly na tábořišti. Naházeli jsme věci do aut, lodě na střechy a hurá směr Praha.

Sepsal Šéfík, doplnil, i poopravil, Honza, shodu podmětu s přísudkem uplatnil Řezák.

P.S. Další osudy Řezáků by asi taky stály za zaznamenání.
Honza

No to bylo tak. Konec vody se nám sešel se zakončením a bouráním tábora, což je akce, kterou si obvykle nemůžeme nechat ujít. Ale my jsme zvyklí stíhat dvě tři akce za víkend, takže v pátek večer už jsme seděli v Nesměni u Pupka, hospoda plná kamarádů (SRPT - Spolek rodičů a přátel tábora, v poslední době víc PT než R), na dvoře se peklo selátko, které zajistil Skupinář, i na panáčky došlo, ale všeho s mírou. (Předem upozorňuji, že páteční hodování bylo opravdu střídmé a nebylo příčinou pozdějších událostí.)

V sobotu dopoledne jsme vyrazili na malý rodinný výlet s Ištvány a okolo kroužícími cyklo-Pochmany. Po tradiční koupeli na Malči jsme vyrazili po silnici na tradiční oběd ve Svatém Janu, do hospody, kde spala dvanáctka na 36. Stezce 1994. A kousek za Chlumem udělal Ištván kardinální chybu - poprvé v životě se nechal ukecat a souhlasil, že místo po silnici půjde lesem po zelené značce pod Chlumeckou horou. Neušli jsme ani dva kilometry a Hani se zastavila, posléze ulehla do mokré trávy u cesty a toho dne už toho moc víc nenachodila. Že jsou žlučníkové kameny pěkné svinstvo, to ví každý, ale že umí útočit takhle rychle a razantně, to nás trošku zarazilo.

Za následnou záchranou akci patří dík Šárce a Mírovi. A zaplať pánbů za mobily. Domluva sice nebyla úplně jednoduchá, mapu nikdo z nás neměl (na co, když to tam známe jako vlastní boty, že), ale napodruhé se k nám Míra probojoval. Tak naštvané auto jsem snad v životě neviděl. Při otáčení na úzké lesní cestě blikalo a bzučelo každé čidlo a každý radar, co jich v tom autě je. A asi právem, protože nakonec při výjezdu z lesa jsme mu spodek trošku očesali. (Míra si zatím nastěžoval, takže to snad žádná hadička neodnesla.) Se Šárkou se moc diskutovat nedá, takže místo do Nesměně k našemu autu nás odvezla rovnou do Českých Budějovic k panu doktorovi na pohotovost. Injekce zabrala, v lékárně jsme nafasovali nějaké drogy a hurá zpět. V Nesměni jsem usoudil, že ve tři hodiny už je snad čas na oběd, propustitli jsme Šárku do tábora a šli jsme k Pupkovi. Já si dal pečené selátko a Hanka černý čaj.

Nesměňská cesta se ukázala být prubířským kamenem žlučových kamenů. Než jsme se dokodrcali dolů do tábora, bylo jasné, že jedeme zpátky do nemocnice. Vyložil jsem náklad, Hanka ani nevylezla z auta a jelo se zase do ČB, tentokrát rovnou na gastroenterologii. A tam už si Hanku nechali...

Pak už se nic moc překvapivého nedálo. Vrátil jsem se do tábora, cestou si u Pupků koupil porci pečeného selátka k večeři a akorát jsem stihnul zapálení slavnostního táboráku. Kytary hrály, hvězdičky svítily, červená se linula záře, no paráda. Noc jsem strávil pod širákem na mechovém koutku nad dřevárnou a k snídani si dal zbytek pečeného selátka. Nedělní počasí se vydařilo, takže balení tábora bylo rychlé a pohodové a mohli jsme vyrazit nahoru k Pupkovi na oběd. (Řízek s bramsalátem - na pečené selátko jsem se neptal.)

Hance mezitím našli ultrazvukem žlučníkový kámen o velikosti 17 mm a několik menších, zklidnili jí žlučník a slinivku, nařídili dietu a ve středu poslali domů, ať si zařídí operaci v Praze. Toť vše.

Řezák