OTAVA 2005

 

Napsal Šéfík a doplnila (včetně interpunkce) Helenka

 

 

Letos to byla zase OTAVA a mohu říci, že nás příjemně překvapila. Některé z nás možná také nepříjemně, ale celkový dojem byl určitě dobrý. Ale o tom až později, nejdříve se musí uvést fakta.

Na tábořišti v Čepicích jsme se sešli v sobotu 24. července, přivítáni Rambím štěkotem, neboť Ánri přijel už v pátek a přivezl hospodu na mýtince, oheň v hrnci, nábytek z masívu a ostatní věci, které Ánri k táboření nezbytně potřebuje. a že se hodí i nám ostatním, netřeba zdůrazňovat. První večer byl jako obvykle vítací, pilo se na mýtince i v hospodě u Polenů ve vsi. a byla noc a bylo jitro, den druhý.

 

Ráno jsme byli překvapeni pěkným počasím, a tak bylo jasné že se jede do Annína. v kempu jsme nechali Vokáčovic auto a na ostatní jsme naložili lodě a vyrazili. v Anníně při vykládání Vokáčovi zjistili, že zapomněli lodní sedačky. a tak nezbylo, než aby se řidiči se všemi auty a Honzou vrátili do Čepice a Honza je spolu se sedačkami znovu přivezl do Annína. Toto opomenutí způsobilo, že řidiči mohli nerušeně požívat alkoholické nápoje, a tak Honzova zapomnětlivost výrazně přispěla k dobré náladě celého dne. v bufetu bylo veselo, bylo několik pív i rund, nicméně úlitba proběhla tradičně a mohli jsme vyrazit na Otavu, která měla nezvykle hodně vody. Nelze pominout, že Ištván odmítl tento úsek jet, a tak se obnovila starodávná posádka, totiž Helenka s Ánrim. Kromě nich ještě Vokáčovi, Řezáci, Šéfíci, Alberti a singl Dušan K.

 

A už to jelo. Řeka tekla rychle, v proudu číhaly drhoně, visoně a čněloně, i když, pravda, mnohem víc bylo hluboňů. v jedné zatáčce to začalo. Proud nahnal Řezáky na kámen tak šikovně, že se cvakli. Že se jednalo o místo opravdu zrádné, se ukázalo i později, ale nepředbíhejme. Dále se jelo krásnými peřejemi podél silniční zdi k jezu pod mostem do Hartmanic, který se jezdí vpravo. Peřeje v úzkém kanále pod jezem se staly osudnými pro další loď. Tentokrát to odnesl Ánri s Helenkou a nejvíc asi Rambo. Nicméně ke ztrátám na životech nedošlo, Rambo bylo zachráněno, voda byla vylita a jelo se dále. Na dalším jezu se tradičně svačilo. Tentokrát se žádné radovánky jako třeba sjíždění bokem nekonaly, protože z jezu trčela železa a činila jej nesjízdným, a tak jsme jen tradičně rozbalili zásoby a najedli se. Po svačince jsme pokračovali k jezu a lávce do Volšov, kam jsme zašli do hospody na občerstvení. v hospodě jsme srazili stoly a seděli všichni pohromadě. Menu bylo obvyklé – pivo, kořalky a trochu jídla. Hotovky nebyly, v nabídce byla jen omáčka s knedlíky, a to ani největší somráci nechtěli.

 

Po občerstvení jsme se vrátili k lodím. Protože bylo dost vody, byl jez bez problémů sjízdný. Další peřeje byly nicméně i nadále zrádné o čemž se přesvědčili Alberti. Taky se cvakli. Ani zde nedošlo ke ztrátám na životech, a tak jsme šťastně dorazili až do Sušice, kde jsme se tentokrát nezastavili s tím, že se zastavíme v hospodě pod Sušicemi. Ta však byla zavřená a chytili jsme se až v kiosku u chatiček vedle tábořiště. Moc zvláštní to tam nebylo, měli jen lahváče a buřty, zato prý dobré. Tak jsme tam dlouho nevydrželi a jeli dál. Jez u tábořiště v Sušici jsme sjeli v pohodě. Do Čepic je to pak už kousek, tak jsme ještě dali před vesnicí koupel na a + E a už jsme byli doma. Tam nás čekala návštěva – starý přízrak Mašek, který kdysi chodil na trasu (uvedení na pravou míru: Mašek na trasu nikdy nechodil, ale kdysi by byl býval rád chodil s Bohunkou jako chlapec s děvčetem. Potvrdila to Bohunka a matně si vzpomněla, že se Mašek jmenuje i křestním jménem, a to Jirka. Ale moc jistá si tím nebyla), teď má chaloupku, vlastně byt nad krámem v Čepicích a nikdy nás neopomene navštívit. Ten pacholek si toho pamatuje, pořád o tom povídá a marně nás zve k sobě na návštěvu. Přicházející večer byl tradiční – hospoda a pak ohníček. a byla noc a bylo jitro, den třetí.

 

Od rána bylo ošklivé počasí, a tak jsme se rozhodli, že na vodu nepojedeme. Část z nás pod vedením Řezáka šla na pěší výlet (tato skupina dorazila nejdříve pěšky do Sušice, pak za přeháněk autobusem do Rábí, kde jsme za hustého deště potkali v hospodě Vokáče, kteří se nabídli, že dámskou část skupiny odvezou na tábořiště. Já jsem to však odmítla s tím, že se ráda projdu, čímž jsem zarmoutila Ištvána a Řezáka, kteří se těšili na pánskou jízdu. Aby nikdo nepřišel zkrátka, vyřešil to Řezák šalomounsky tak, že mě na dobu zpáteční cesty prohlásil chlapem. Došli jsme za sucha, zvesela a se zastávkou v hospodě v Žichovicích), Albert jel na výlet k nějakému menhiru a ostatní jeli do měst. My jsme jeli do Horažďovic. Vykoupali jsme se v bazénu a u „Jelena“ na náměstí si dali oběd. Večer jsme se zase sešli v táboře a povídali si o zážitcích. Albert tvrdil, že menhir opravdu našel a ten se mu odměnil tím, že okolo něj rostla spousta hub. Ty opravdu přinesl a měli s Janou večer míchanici. Dodejme, že bez následků. Jinak byl večer tradiční. Hospoda, chvíle u ohýnku v hrnci a spaní. a byla noc a jitro a den čtvrtý.

 

Ráno bylo hezky, a tak se začalo diskutovat o tom, zda jet dolů a nebo si sjet ještě jednou z Annína. Řečí bylo jako v parlamentě a nakonec se rozhodlo, že pojedeme z Annína. Protože Ánri jet už nechtěl, zkorumpovali jsme jej, aby odvezl do Annína řidiče. Takže všechna auta byla dole a mohlo se nerušeně požívat. Sestava byla trochu jiná než první den, protože kromě Ánriho nejeli Čumbrk a Ištván, kteří šli na výlet. Helenka jela pro změnu s Dušanem a já jsem singloval. Vody bylo o trochu méně než první den. Jelo to stejně hezky, o čemž se přesvědčili Dušan s Helenkou, když se cvakli na stejném kameni, jako před dvěma dny Řezáci. Takže Helenka se koupala dvakrát a pokaždé s jiným kormidelníkem. Helenka má vůbec štěstí na kormidelníky. Dodnes se na trase traduje památná Duchcákova věta „voda si nás veme“. Ale ani tentokrát nedošlo ke ztrátám a životech, jen Dušanovi uplavala flaška (houby, sedačka a tu jsme nalezli sami o kousek dál u břehu). Naštěstí jsme ji chytili a tak byla tradiční svačinka na jezu v pohodě. I další zastávka u jezu ve Volšovech a v tamní hospodě byla tradičně příjemná. Sušici jsme profrčeli a zastavili se až v kempu v Dobrošově (Dobršíně). Někteří z nás, kteří se do kempu dostali objížďkou ostrůvku zleva, byli svědky úžasné kratochvíle, kdy asi 130 kilový Helmut se svou Brunhildou skákali v lodi ze břehu do proudu. Dopadlo to špatně, výsledek viděli ti, kteří dojeli do kempu kolem ostrůvku zleva a Helmutům chytali lodě a pádla. Ani prý nepoděkovali. I tam nás vystopoval nezničitelný Mašek na kole, ale naštěstí se nezdržel. Tak jsme si příjemně zachlastali u kulatého stolu jako rytiří krále Artuše. Před Čepicemi byla tradiční koupel a taky sbírání dřeva. Jednu kládu jsme dokonce doplavili až do tábora. Dřeva na poslední ohýnek v Čepicích bylo dost, a tak plál dlouho do noci, po níž bylo jitro, den pátý.

 

Ráno bylo ve znamení balení a hezkého počasí. Vyrazili jsme v plné polní (vlastně by se mělo spíše říci v „plné vodní“) bez Ánriho, který se rozhodl zůstat a trpět v Čepicích. Na koupel jsme se zastavili až pod Rabím v zátočině. Bylo hezky, holky si myly vlasy, sem tam lok rumu. Další zastávka byla až v Hydčicích. Lodě jsme nechali tradičně u betonového břehu, kde chyběla lávka, kterou asi vzala velká voda před třemi lety. Hospoda byla příjemná, dali jsme si oběd a pokračovali kousek k jezu. Tam jsme dojeli poměrně brzy - asi ve čtyři hodiny. Na jezu byla spousta dětiček z nějakého vodáckého tábora. Koupali se a blbli ve šlajsně. Velký frmol, jekot a vůbec dost živo. Lodě jsme vytáhli pod jezem na břeh a rozhodli se, že už dál nepojedeme. Tábor jsme z taktických důvodů zatím nestavěli. Albert uvařil kolektivní kafe, slunce hřálo až pálilo. Trochu jsme se koupali a pak vyrazili na Prácheň. v táboře zůstal jen zpětný odřad ve složení Čumbrk a Hani. Ostatní se prodírali zarostlou loukou a přes trať na úpatí kopce, který byl zdolán diretisimou, která část z nás dovedla až na konec hradu. Druhá část to vzala obchvatem zepředu. Hradby jsme ztekli v mžiku a po zdi došli až k přední věži, kde se oba oddíly setkaly. Bylo horko, žízeň veliká, piva málo a tak jsme se rozhodli, že půjdeme do hospody do Hydčic. Ono se nám hlavně nechtělo diretisimou i dolů. Cesta byla zpočátku příjemná. Vedla lesem, ale po kilometru nás dovedla na silnici, po které jsme v asfaltu tajícím v pozdně odpoledním žáru šlapali až do Hydčic. a zase jsme byli v hospodě. Seděli jsme venku, užívali si stínu a hasili žízeň. Večer jsme nastoupili zpáteční cestu. Jen Řezák byl poněkud zamlklý. Vždyť jsme se měli vrátit před 2 hodinami! No, postavili jsme stany, udělali vohýnek, seděli, popíjeli, povídali si a nakonec jsme šli spát. Já jsem si lehl pod širák a protože jsem neměl celtu, probudil jsem se ráno dost zmáčený rosou. Předtím ale byla noc a jitro, den šestý.

 

Ráno bylo hezky, ale přesto trvalo skoro hodinu, než mi spacák úplně uschl. Je to poučení pro příště – bez celty ani ránu! Nicméně balení proběhlo v pohodě a zase na vodu. Zastavili jsme se až v Horažďovicích na pivo u kiosku na tábořišti na hřišti. Pak jsme Horažďovice propluli až k jezu Mrskoš, který jsme přetáhli přes zavřenou šlajsnu. Byla vysoká 1,8 m a tak to bylo dost náročné. Navíc tam vytékala kanalizace a dost to smrdělo, stejně jako celá řeka až za Horažďovice. Další jez byl velmi úzký, teklo přes něj hodně vody, a tak jsme jej raději přetáhli. Pod ním jsme dali příjemnou koupel. Pak už to byl kousek do Střelských Hoštic. Tam nás na tábořišti nadšeně uvítala Naďa. Přetáhli jsme lodě pod jez, který byl stejně nepříjemný jako Mrskoš v Horažďovicích a šli do kiosku na pivo. Bylo to příjemné posezení zpestřené Řezákovým krocením dřevěného koně.

 

V plné sestavě jsme vyrazili dál a za hodinku jsme viděli Kněží horu, na jejímž úpatí jsme se na starém známém místě utábořili. Dezinformováni zprávou, že hospoda v Katovicích je bez jídla, jsme uvařili večeři a šli na pivo. Ukázalo se, že hospoda v Katovicích nejenže vaří, ale vaří velmi bohatě. a tak jsme litovali, že jsme se najedli konzerv v táboře. Dal jsem si pivo, ale přišla na mne taková dřímota, že jsem se vydal do tábora, abych si lehl. a byla noc a bylo jitro, den sedmý.

 

Ráno bylo zase hezké. Počkali jsme, až uschnou stany, a po obvyklých ranních rituálech vyrazili na další cestu. Bylo horko. Dotekli jsme až na okraj Strakonic, kde se říká v Podskalí. Je tam lávka přes řeku a u ní jsme zarazili a šli do pravobřežní hospody. Tam jsme si sedli na terasu, jedli, pili, zpívali, užívali si stinné hospody v tak horkém dni. Potkal jsem tam také starého kamaráda ještě ze Svatavy, který byl ve Strakonicích na nějakém modelářském srazu. Už dost pod parou jsme vyrazili na další cestu. Čekal nás Pětikolský jez projektovaný nepřítelem vodáků. Je vysoký 3 metry a nahoře i dole jsou vysoké šikmé zdi opatřené vždy jen jedním schodišťátkem. Ale jak jsme byli v ráži, popadli jsme ve čtyřech loď a za chvíli byly všechny pod jezem. Dali jsme koupel, však jsme si ji zasloužili, a jeli dál pod most, kde jsme zakotvili a šli do hotelu Bílý Vlk, kde jsme se opulentně navečeřeli (komplet). Schylovalo se k večeru, když jsme sedli do lodí. Na Slaník to byl jen kousek, a tak jsme u jezu postavili tábor a šli do hospody. Je to asi 1 km a hospoda byla příjemná i nálada byla se zpěvy (bez tanečků). Pak přišla poplašná zpráva, že venku lítají blesky. Tak jsme zaveleli k ústupu a šli do tábora. Cesta byla strašidelná za temné noci ozařované naštěstí téměř nepřetržitým blýskáním na západním obzoru. Jen jsme přišli do tábora, začalo pršet. Hlavní bouřka nás naštěstí minula, a tak jsme to všichni přečkali bez ztráty kytičky. a byla noc a jitro, den osmý.

 

Ráno bylo zase hezky. Rychle jsme se sbalili, protože jsme ten den končili. Museli jsme dojet do Štěkně, odkud je to ještě 3 km do Čejetic na vlak. a tak jsme s Čumbrkem vyrazili dříve. v pohodě jsme dojeli do tábořiště ve Štěkni. Tak jsem zanechal Čumbrka na pospas a spěchal na vlak. Bylo to dost daleko, nejprve podle řeky, pak přes louku okolo jezu, pod nímž jsme kdysi tábořili, přes most a už jsem byl na nádraží. Koupil jsem si lístek a šel k pumpě, u níž stála lokomotiva. Mašinfíra mi řekl, že můj vlak má zpoždění a pak mi ochotně napumpoval vodu na záda, abych mohl spláchnout pot. Na nádraží v Horažďovicích – předměstí mi jel přípoj do Žichovic až za ½ hodiny a tak jsem si v bufetu dal utopence.

 

V Čepicích jsem zavolal Ánrimu, jak se mu trpí na Soumaráku, kam mezitím přesídlil. Říkal, že tam byla hrozná bouřka, liják, vítr, blesky a že mu to sebralo pártystan. Pak ještě povídal, že ujel nechtěně bez zaplacení z Čepic. Protože jsem právě šel okolo správce tábořiště, dal jsem mu mobil, ať si to s ním vyřídí alespoň po telefonu. Pak správce říkal, že takových lidí je spousta, nejdřív slibují, že neujedou a pak zmizí. Ánri prý se alespoň ozval. Mě to bylo blbý a tak jsem mu tu stovku dal, jako za hlídání auta, aby čepičtí hasiči nebyli škodní.

 

Cesta autem do Štěkně byla hladká. Rumová pralinka na mne čekala pod jezem. Než přišel Čumbrk z hospody, bylo naloženo. a pak už jen cesta domů. Jak se ukázalo později, byl to ústup v pravý čas. My, co jsme nedezertovali, jsme potkali Čumbrka ve Štěkni, popili pivo, v pohodě dorazili do Čejetic, kde měli hasiči cvičení a inženýři mezi námi šli obdivovat techniku. Ostatní zamířili hned k hospodě, kde jsme strávili utěšené chvíle, než jsme se vydali dál bojovat s Kestřanskou peřejí. Průjezd zpestřili Vokáči, kteří se rozhodli krosnout řeku kolmo k proudu a k trase všech ostatních lodí, takže bylo veselo a vrbičky. Jelikož se nám po loňských zkušenostech nechtělo na soutok, zvažovali jsme táboření za mostem u Nových Kestřan, ale ouha, právě se tam konal „dětský den“ a večer měl být country koncert. Takže chca nechca jsme vyrazili dále. Zprava se začaly shlukovat nejdříve nevinné, později už dost vinné mraky. Když u jezu začala bouřka (a že byla dost blízko), rozhodli jsme se chvíli počkat. Lilo. Pak na chvíli déšť ustal, sedli jsme do lodí a vtom začalo lejt nanovo. v hustém lijáku jsme si kamenného stupně nad tábořištěm všimli až na poslední chvíli. Na kámen vletěli všichni. Na soutok jsme dojeli za průtrže, přivázali jsme lodě a hurá na grog do hospody. Vokáči a Alberti se rozhodli k ústupu a pánové se vydali pro auta. My ostatní jsme využili chvíle bez deště, našli na totálně zaplaveném tábořišti několik vyvýšených míst pro stan a trávili večer pod střechou v hospodě, protože střídavě pršelo a lilo.

 

No a ráno už pršelo jen normálně, pak i přestalo, sbalili jsme mokré věci a odjeli do Prahy.