Toulovec poprvé – první den

Po mnoha ódách na Pepíčka, Toulovce a jeho Maštale jsme se nechali s Věrou zlákat na letošní PIDI. Také nás zaujala možnost projet si na kole údolí Orlice, které znám léta pouze z rychlíku. Tedy z rychlíkové trati, kterou jezdíme už téměř čtyřicet let za příbuznými na Moravu. Z celé TRASY měli chuť na cyklotrasu pouze Katka s Fousem. To se ukázalo jako optimální, vzhledem k okolnostem, které jsme však předem neznali. Výhoda první spočívala ve znalostech průjezdu a výjezdu z Chocně, kde jsme začínali. Z toho města jsem znal pouze nádražní budovu. Na rozdíl od obou domorodců, kteří se ovšem v Chocni nenarodili. Co jsme viděli při průjezdu přes město, mne mile překvapilo. Rád se tam znovu a podrobněji podívám. Cyklostezka podél Orlice přes Brandýs do Ústí je celá asfaltová, dobře značená a při troše štěstí by ve všední den byla i dobrou trasou pro první den jarní STEZKY, kterou pořádáme v roce 2012.

Bohužel rychlejší než naše kola byla studená fronta, jejíž první přeháňka nás zastihla ještě před Ústím. To jsme si ještě mysleli, že terminus technicus „ místy přeháňky“ znamená, že se déšť občas přežene a prší až zase posléze. Bohužel jsme my byli celý zbytek dne „místy“. Přeháňky se totiž po našem odbočení na jih přeháněly stejným směrem (a rychlostí), jakou jsme my jeli, nebo čekali v hospodách. Tak dokonalá synchronizace nás zaskočila, nezbyl čas ani chuť prohlédnout si potencionální místa zakončení 54. STEZKY v okolí Litomyšle.

Výhoda druhá se ukázala při druhé (a celodenní „přeháňce“), když jsme se pokusili schovat v penzionu, který byl v rekonstrukci, a majitelé finišovali pět dní před otevřením. Promoklé čtveřici, s velkými omluvami za stavební nepořádek, nabídli nejprve střechu, pak grog a končili jsme řízkem se salátem. Nyní jsou již zařízeni na 70 nocležníků a nejméně tolik stolovníků, ale v ten promoklý den by z větší sestavy radost neměli.

Za stálého deště jsme navštívili ještě několik hospod, až jsme, myslím, že v Jarošově otevřeli takovou malou venkovskou, s pěkně rozehřátými kamny. Slovo dalo slovo, a na stole před námi ležel voňavý pstruh. Mňam.

Tak se stalo, že přes různá „zdržení“ jsme nakonec k Pepíčkovi dorazili jako první, vybrali si nejlepší místa na spaní (to se ale ukázalo až ráno) a v pohodě u stolu uvítali poněkud nenaladěnou pěší sekci. Večer jsem tradičně prospal u stolu, a jak to bylo v neděli, to je zase jiná historie.

BERAN