Toulovec poprvé – druhý den

Po mnoha stížnostech na Pepíčka, stran nedělního ranního vstávání, byli znalci místních poměrů zaskočení dokonalým ranním servisem – otevřenou hospodou a obloženými chleby. Nastalo loučení a střídání v cyklosekci. Místo Katky, která se vypravila domů autem, nastoupili další domorodci – Sylva s Julkem. I v neděli jsme ocenili tuto sestavu jako optimální (čtvrtý stupeň přídavného jména dobrý), protože nás protáhli tak pěkným kouskem východních Čech, že se mi o tom ani nezdálo. A to jsem právě dočetl knihu Luďka Frýborta „Praotcové“ ve které poslední tuzemské knížecí keltské sídlo Kru Din i s okolím hraje zásadní roli (stejně jako do té Litomyšle v sobotu, ani v neděli jsem do Kru Din nedojel).

Nejprve ty Maštale! Překrásné údolí říčky Novohradky bylo sice poněkud vlhčí po sobotním vytrvalém dešti, ale sluníčko svítilo a louže se daly objet, projet, nebo obejít. Následoval zázrak znovuzrození. Nové Hrady, původním jménem Boží dům. Přes všechnu mizérii dnešní doby jsou místa, kde i škarohlíd uzná, že se věci lepší. Na Wikipedii si můžete přečíst, že zdejší zámek z konce osmnáctého století je rokokový. Pro mne je to ale čistá renesance – znovuzrození něčeho, co bolševik nedokázal ani udržovat. Takových nadšenců, jako je pan Chodounský v Křepenicích, je tedy více. Po padesáti letech ničení kreativních lidí jsou takové skvosty dokladem, že ten, kdo má současně peníze, vkus i nápady, je svému okolí stokrát užitečnější než všichni sociální pracovníci dohromady.

A následovaly další pecky jedna za druhou tak rychle, že určitě na nějakou zapomenu. Nemohu ale opomenout drobnou opravu kola. Zatímco Julek hravě předvedl, že kromě somatických chorob vyřeší i potíže s duší, z blízkého otlučeného domu vše hněvivě komentoval statný vlčák, jak už to dobří hlídači dělají, když jim někdo cizí okouní okolo jejich království. Se svou duší měl ale asi problém majitel psa a otlučeného domu, když hlídače, poněkud dadaisticky umístil na půdu s nezakrytými okny právě tak velkými, aby jimi statný vlčák mohl pohodlně prolézt a případně z deseti metrů seskočit přímo na nevítaného návštěvníka. Kdybych to viděl ve filmu, přišli by mi scenárista s režisérem poněkud odtržení od života. Inu nic není tak absurdní, aby to nebylo možné.

Ještě jednou jsme sjeli do malebného údolí a vystoupali k Paletínské kapli na pokraji Košumberka. Julek nás nejprve protáhl okolo bývalého pivovaru, který po stavebních úpravách září novým kabátem a okolo dančí ohrady k zadní brance místní vyhlášené Hamzovy léčebny. Na kole nejraději jezdím z mírného kopce po dobré cestě, která mi umožní kochat se pohledem na ubíhající okolí. Ta zadní branka leží na nejvyšším bodu areálu a následná jízda k hlavní bráně by mohla být pro pana ředitele inspirací, jak okouzlit zájemce o pobyt, práci nebo investování v léčebně. Tuto část dne jsem si opravdu užil.

Při průjezdu Luží jsme vystoupali k místnímu poutnímu kostelu Panny Marie na Chlomku. Předchozí noc, kterou jsme trávili u Toulovce, byla Noc kostelů. Poměrně nová akce, která každoročně zpřístupňuje chrámy i kapličky, jen obtížně přístupné, stejně jako funkční svatostánky. Mezi ty, kde byl včera kulturní program nebo přednáška o historii objektu patřil i tento impozantní krajinný prvek, vévodící širokému okolí. České baroko je krásné i bez doprovodného výkladu a co potěší nejvíc, jsou nové střechy a omítky, které svědčí o zájmu uchovat tu krásu i pro budoucnost.

Snad na tom naše doba bude přeci jen lépe než první polovina 15. století, kdy došlo k obdobným přesunům majetků, jako v druhé půli dvacátého století. Z tehdejší bohaté země císaře Karla zbyly jen ohořelé a vyjedené trosky. Dodnes to připomíná areál kdysi bohatého vypáleného kláštera v Podlažicích, kde zůstal jen kostel a louka - ideální pro místo pro archeologické vykopávky.

Zato dřevěný kostel v obci Kočí, ten za vidění stojí a jen nás mrzelo, že je už po té Noci kostelů opět uzavřen.

Z té Kru Din jsme viděli jen horní patra dvou místních věžáků nedokončeného sídliště a po celodenním pobytu na sluníčku jsme už toužebně hleděli k Pardubicím.

Nevím, zda to byl záměr či náhoda, ale že z jižního okraje města směrem k nádraží budu muset z kopce brzdit, to bych si byl nikdy nepomyslel. Zdá se, že nejen rozvětvenou rodinu „Potůčků“ ale i jiné skryté poklady může ta placatá krajina nabídnout zvídavému návštěvníku.

Všem Pardubákům děkují Berani