47. Stezka  Zbojnická byla pořádana naší trasou 12°, konkrétně Mírou a Řezákem, jenž z toho měl větší nervy a tím pádem je jeho zásluha větší. Kdy to všechno začalo nevím, ale jisto je, že jsme se na ni všichni těšili, protože od 46. Stezky v Českém lese (taky byla výborná, nakonec která Stezka nebyla), uplynulo více než rok času a tak vyhládlost byla všeobecná.

 

A tak jsme se sešli v úterý před půlnocí na hlavním pražském nádraží, nasedli do vláčku, aby nás odnesl na Slovensko. Nálada ve vlaku byla výborná, pilo se jako o závod, pití bylo hodně, stejně jako značek. Při procházení vlakem člověk narážel na známé, což se neobešlo bez pozdravů, poplácávání po ramenou, případně polibků, narazil-li člověk na opačné pohlaví a samozřejmě bez pití na zdraví. Na mnoha místech se hrálo a vůbec panovala odvázaná atmosféra začínající Stezky. Na spaní moc času nebylo, a tak jsem se na chvíli natáhl na celtu v uličce a už bylo ráno.

První trasy, tuším 23. a 26. vystoupily už v Čadci, pak další a další a v Kralovanech jsme zbyli ještě s jednou trasou poslední. Staničná reštaurácia byla už otevřená a tak bylo pívo, dršťková polévka, kafe, rum no zkrátka jako doma. Při konzumaci se konstituovaly dvě skupiny. Jedna, vyprovokovaná nabuzeným Fousem se vydala i přes varování diretisimou rovnou z nádraží na hřeben vedoucí přes Žobrák (to je kopec) na vrchol Stohu. My ostatní jsme se vecpali do autobusu, který nás během své cesty z Bratislavy do Trstené popovezl asi 2 km do ústí doliny Bystrička, kde jsme až na pár Vozkových lidí s Drdym, kteří pokračovali až do Párnice, vystoupili. Jo, pak se ukázalo, že zapomněla vystoupit i naše trasová vlajka. Jak to s ní nakonec dopadlo, si řekneme později.

 

Tak začala cesta dolinou Bystřička vzhůru. Nejprve po asfaltovej hradskej, která pozvolna měnila v prašnou cestu a i ta nakonec zmizela. Značka nás pak vedla nezretelným chodníkom vzhůru do stráně, kde jsme dali první odpočinek. Pak jsme pokračovali nahoru protivnou rozmočenou cestou šikmo svahem a lesem. Z protější stráně se ozývaly příšerné zvuky, které však nevydával rozlícený medvěd, jak se některé naše ženské obávaly, ale jen říjící jelen.  To, že může být nebezpečnější než medvěd, jim nevadilo, protože se bály medvěda. Po zdlouhavém výstupu jsme se ocitli v sedle Medziholie. To je dost rozsáhlé, stýkají se tam tři horské hřebeny  a tak se tam z nás vytvořilo několik porůznu poházených skupinek svačících a odpočívajících lidiček. Po asi hodinovém odpočinku se šlo dále. Největší skupina sešla po žluté pozvolna a pohodlně do Zázrivej. Další skupinka obešla traverzem Rosutce (aby pak téměř bídně zahynula) a poslední, v níž jsme byl i já, se vydala na Velký Rozsutec, který ze sedla vypadal opravdu monumentálně. Výstup zprvu po pohodlné pěšince se stával stále příkřejší a posledních výškových 250 m bylo již po skále. Začaly se objevovat žebříky a řetízky a občas se lezlo po čtyrech. Nakonec jsme se dostali do malého sedélka, kde jsme nechali rance a po odbočce vystoupili hezkým exponovaným chodníkom na hlavní vrchol 1610 m.n.m. Počasí se mezitím dost pokazilo, z údolí stoupala mlha, nebo spíš mraky a tak byla viditelnost omezená. Tak jsme si dali s Ludvíkem a Julkem vrcholový lok kořalky, vrátili se k rancům, hodili je na hřbet a šli dále. Vrchol Rozsutce je opravdu rozsochatý a tak jsme asi 20 minut střídavě vystupovali a zase sestupovali po skále, než terén začal definitivně klesat až do sedla Medzirozsutce. Po levé straně se vypínal nepřístupně se tvářící Malý Rozsutec. Sedli jsme si pod stříšku k malému odpočinku a k poradě, zda půjdeme nahoru. Než jsme se poradili, přihnaly se mraky a bylo rozhodnuto: sejít po červené do Zázrivej. To jsme si dali! Na mapě vypadala cesta krátce a jasně, ale v tom byla ta potíž! Převýšení, nebo spíš přenížení přes půl km jsme zdolávali prudkou necestou v lese většinou po blátivé a klouzavé skále. Nohy dostávaly zabrat a vypovídaly poslušnost, což útrapy ještě zvyšovalo. Po nekonečně dlouhém sestupu jsme konečně vylezli z lesa rovnou do travnatého sedla nad Bielou. Pak už to šlo. V sedle jsme dohnali „matku s dcerou“, které byly docela rády, že nás vidí, protože se už stmívalo a místo bylo docela pusté. Po chvíli váhání na rozcestí se žlutou jsme se rozhodli dokončit cestu po červené. Ta by byla bývala docela příjemná, nebýt našich zrasovaných nohou. Takhle jsme byli rádi, že jsme v Zázrivej. Školské ubytovacie zariadenie jsme našli rychle a objevivší se Řezák nás rovnou zahnal k večeři, kde jsme svým zbědovaným vzezřením vzbudili živý zájem. Ostatní skupiny vyprávěly své zážitky, ta dolinová se chlubila navštívenými hospodami, Stohová absolvovanou trasou a pralesem a naše svou utahaností. Poslední skupina ještě nedorazila.

 

Taky jsme se dověděli, jak to dopadlo se zapomenutou vlajkou. Opravdu odjela až do Trstené. Honza Vokáč, který ji v autobuse zapomněl, nelenil a začal obvolávat přepravní společnost. Dovolal se až do Vídně k majiteli a přes něj vystopoval osud vlajky a pak pro ni snad zajel. Vlajka byla zase na světě!

 

K večeři byl vyprážaný bravčový rezeň so zemiakmi, čaj a banán. Ubytování bylo skvělé. Spalo se na postelích, v prostorných sprchách tekla teplá voda a tak jsme rychle zacelili rány z bojů a vydali se asi 400 m na náves, kde jsme měli v pizzerii zamluveny stoly k večerní veselici. Bylo to v patře, stolečky byly po 4 až 6 a tak kolektivní zábava moc nebyla. Zážitkem byl příchod ztracené skupiny s Berouskem, Drdym a Láďou. Vyprávěli, že si v sedle, tuším to byly Medzirozsutce, spletli cestu a došli do  Terchovej. Berousek prý i s kytarou spadl do vodopádu a vůbec vypadali dost sešle. Ještě se trochu pilo, ale já jsme byl dost utahanej a tak jsem šel spát. Jiný dojem ve mně ten večer nezanechal.

 

Raňajky byly zase ve školní jídelně. Byly párky s horčicou a jakási podivná zlutozelená nasládlá tekutina. Po raňajkách jsme šli zase do pizerie, tentokrát do přízemí na kafe či pivo. Řezákův odřad  skončil v místní cukrárni. Byli jsme dost utahaní a tak jsme se rozhodli pojednat den odpočinkově a do Kubíkovej dojít neznačkovanými cestami „po kotároch“.

 

Cesta byla zpočátku romantická. Sluníčko svítilo, kytky kvetly, krávy bučely, no idylka. Po louce přes kopeček jsme došli do vsi Dolina a ejhle: tam otevřený „Rozličný tovar“ u něj stoly a lavice. A vypukla pohoda. Příjemné počasí, lahváče, kořaličky, Miloušovy jednohubky a Berouskova kytara, nic z toho nemělo v té chvíli chybu. A pilo se, zpívalo a veselilo. Dost nachmelení jsme se vydali dále. Cesta stoupala až do širokého sedla, kde jsme usedli na trávu k odpočinku. Zase se objevily alkoholické láhve a pak na protější stráni nějaké postavičky, v nichž byla identifikována individua z naší druhé skupiny. Tak jsme na sebe přes údolí halekali a přitom pili. Po chvíli jsme šli dál a na dalším sedélku jsme se potkali. To bylo radosti. Až mne to dorazilo. Pak už si toho moc nepamatuju (bodejž by ne, když byl ožralý jak sviňa, řval mi do ucha jak kráva a do autobusu nás kvůli němu řidič málem nevzal, pozn. Helenka), jen že se šlo v dešti blátem s kopce, pak najednou jsem stál s ostatními před autobusovou zastávkou, pršelo, najednou jsem seděl v autobuse, slyšel řeči, že nocleh v Kubíkové padl a pak jsem se ocitl v nějakém sále, kde bylo piáno, na které jsem se marně pokoušel vyťukat „Teče potůček bublavý...„. Byl to kultúrny dom v Bielej a spalo se tam. No tak jsme vybalil spaní a jelo se dál.  Zábava pokračovala v hospodě, okolo které opravdu tekl nějaký dost řvavý potůček. Z večera si toho moc nepamatuju, jen že se trochu hrálo a zpívalo. V dosti mátožném stavu jsem vyšel z hospody a nabral  přesně opačný směr (nikoli naposled, musel tam někde být bludný kořen). Zachránil mne Miloušův pokřik, že se spí na druhé straně. Ta úleva ve spacáku.

 

Ráno bylo kupodivu kalné, jen co se týče počasí. Hlavička byla jasná, žaludek ochotně přijmul lečo, které bylo k snídani. A kam dnes? Nohy, zrasované sestupem z Rozsutce se ozývaly, a tak jsme se s Ludvíkem a Magdou rozhodli, že půjdeme jen na krátkou procházku „po kotároch“. Protože jsme měli spát zase v Belej, šli jsme jen nalehko bez ranců.

 

Už začátek nás měl varovat. Po silnici od hospody do Lysice to mělo být kilometr. Když jsme šli už půl hodiny, došlo nám, že jdeme špatně. A opravdu, šli jsme (zase) opačným směrem. Bylo nám hanba se potupně vrátit a tak jsme na to šli obchvatem přes Zlieň, Chabadovce, Golierovce až na travnaté sedlo, kde jsme si odpočinuli a najedli se. Bylo mokro, cesty blátivé a k neschůdnosti rozjazdené od Lakatošov, (takto sa hovorí traktorom LKT - Lesný Kolesový Traktor).  Docela jsme byli rádi, že jsme po poledni narazili na asfaltovú hradskú, po ktorej jsme zošli do Horného Vadičova. Ves je to dlouhá jako Lovosice a po 2 km nám akási stará mama povedala, že otvorená krčma je až v Dolnom Vadičove pri kosteli. Tak jsme ušli další 2 km a opravdu, kostel a kousek od něj u silnice ve sklepě  podivně zchátralé socialisticky realistické stavby krčmička. Měli tam jen pivo, kořalky, kafe a čaj. Sedli jsme si, popili, pojedli z vlastních zásob, zaplatili a šli. Venku jsme zjistili, že prší. Tak jsme se vrátili do lokálu, zase si sedli a dali si další pivo, kafe, rum. Mezitím přestalo pršet a tak jsme, poučeni miestným ujom, vyrazili přes kopec do Lysice. Což o to, na hřebínek jsme se přes mokré louky dostali, ale jak dál. Nakonec jsme se vydali hledat značku, které měla vést po hřebení. Po asi půlhodině jsme ji opravdu našli a radostně se po ní vydali doprava. Po další půlhodině jsme začali být nervózní. Rozcestí se žlutou nikde. Navíc zapadající slunce, které jsme měli mít v zádech, nám vytrvale svítilo do očí. Podezření, že jdeme špatně se po dalších kilometrech ukázalo jako oprávněné. Zase jsme šli na opačnou stranu. Naštěstí dole se objevila jakási vesnice. Tak že k ní sejdeme. A za půl hodiny to bylo jasné. Ocitli jsme se opět v Horním Vadišově, odkud to bylo 4 km do hospody. Ale na tu nebylo vzhledem k pokročilé době ani pomyšlení. Představa bloudění po mokrých horách v noci byla tak děsivá, že jsme vyběhli zpátky na hřeben,  přešli sedlo pod výrazným kopcem a po krátkém bloudění v neschůdné rokli narazili na cestu, po které jsme sešli do Lysice. To jsme si oddechli! Pak už jen asi 4 km po silnici do hospody v Belé, kam jsme dorazili už za tmy po 7 hodině. Ta krátká procházka se nám ale zatraceně protáhla!

 

V hospodě nám Řezák řekl, že nás na spaní přestěhovali do místní školy. Tak jsme šli do kulturáku, zabalili se a šli do školy. U ní nás ve tmě  přivítalo tramvajové zvonění, vyluzované, jak jinak,  Ánriho autíčkem. A Ánri byl uvnitř, spolu se svou přítelkyní Miluškou a  Rambem. To bylo radosti! Ubytovali jsme se a šli do hospody. Mezitím přijel i Mirek Somřík a tak byly paňáci, pilo se na zdraví a na štěstí a taky se trochu hrálo. Příjemný večer!

 

Další den, to už byla sobota, začínal snídaní v hospodě. Po ní jsme počkali na autobus, nacpali se do něj (a že nás bylo) a odjeli do Terchovej. Ubytovali jsme se ve škole, kde byla na rozdíl od všech předchozích nocležen zima jak v morně. Jen nalehko jsme šli pěšky po hradskej do Bieleho potoka. Přívětivý kiosek u hotelu Diery byl plný, a tak jsme vešli do hotelu Diery. Ten byl prázdný, protože se tam připravovali na svatbu, len takú malú, iba 50 hosťov.  Přesto nás usadili u vedlejšího stolu a my jsme si dali pivo a dobrou česnečku. Občerstveni jsme vyrazili po modré do Dolných Dier. Je to hezký kaňon, jde se podle potoka cestou zpestřenou několika žebříky. Drobně pršelo a dost to klouzalo, potkávali jsme  lidičky z jiných tras. Za lepšího počasí by to bylo moc hezké. Po několika málo kilometrech jsme vylezli pod sedlem , kde byl zavřený bufet a kryté sezení. Tam jsme se vmáčkli a občerstvili se. Pak už jen krátký výstup do sedla a z něj sestup do Štefanovej. To je vesnička v rázsoše Vrátnej doliny, žijící z turistů. Hodně hospod bylo zavřených, ale nakonec jsme se do jedné vecpali, i když byla obsazena částí fujtrasy. Přesto tam bylo příjemně a pak nás už čekalo jen 6 km do Terchovej. Silnice, po které jsme šli,  vedla ústím Vrátnej doliny, známými Tiesňavami. Byly tam hezké pohledy na okolní skalné bradlá, nás ale bolely nohy a tak jsme šli rovnou do Terchovej. Chvíli jsme si odpočinuli v tělocvičně a pak šli do Mestského Kultúrneho Domu Andreja Hlinku, kde jsme měli zamluvenu večeři a prostor pro večerní radovánky. Ukázalo se, že je to reštaurácia vyšej triedy, nejen prostředím, ale i cenami. To nám moc nevadilo a tak se po velmi chutné večeři rozproudila zábava. Trochu nás vyděsila poplašná zvěst, že se Míra společensky unavil v jiné hospodě (kde Fuchsovi slavili dvacet let na TAKu a s kým jiným než s 12kou, svou trasou věru mateřskou. Něco o tom vím, protože jsem také byla mezi těmi dvanácti, co z hospody celý den nevytáhli nohy a vypili tam celý bílý archiv, pozn. Helenka),  že proto bude pro tento večer k nepotřebě. Naštěstí se ukázalo, že to není tak zlé. Míra se objevil ve velmi dobré náladě v doprovodu sličné místní učitelky tělocviku, jíž se evidentně líbil. Míra to uhrál do autu tím způsobem, že ji opil a pak se hrálo se a zpívalo jako za mlada.

 

Ráno se počasí umoudřilo a přes mlhu svítilo slunce. Pomalu jsme se přesunuli do prírodného amfiteatra za vsí, kde nás kromě hezkého prostředí čekaly i stánky s pivem, klobásami a ostatními nezbytnostmi. Postupně přicházely další trasy, areál se plnil (ale nenaplnil – jeho kapacita je 4 tisíce lidí). Ceremonie byly vzhledem k časové tísni krátké. Žížaličky, rytíři, myši. Řezákovi, viditelně šťasnému z toho, že vše jde jak po másle, sekundoval při moderování Míra, převlečený za dobrého, horného, chlapca. V rozporu s historickou skutečností však nebyl popraven, ale sám prováděl svou valaškou exekuce. To vše promícháno hrou a zpěvem domorodého ludového kvarteta. A mezitím, další setkávání, pozdravy, zpěvy a vše, co je obvykle na zakončení. Jen těch šedých hlav zase přibylo. Mlaďoši se opozdili, neboť autobusu, jimž jeli na zakončení, praskla za velmi dramatických okolností přední guma. Naštěstí bez havárie. (A to už byl druhý autobus – tomu prvnímu pro změnu prasknul kardan, pozn. Řezák.)

Pak jsme se začali přesouvat dolů k autobusům. Když jsme sešli těch 5 minut na parkoviště, stál tam jen jeden autobus, už slušně naplněný. Chtěl jsem počkat na další, ale sbalil mne Pepa , že prý mu mám jít pomoci vylepovat čísla na vlak. A tak jsem jel.

 

Ve Varíně na nádraží vlak ještě nebyl. Staničná reštaurácia tam nebyla, ale naproti nádraží  byla hospoda dokonce se zahrádkou. Tak jsme se tam přesunuli, trasa 7 vybalila nástroje a hrálo se a pilo. Postupně přijížděly další autobusové náklady stezkařů, muzikanti i diváci přibývali a dokonce se i tancovalo. A přijel vláček. Velmi pomalu se lidičky loučili s hospodou a trousili se do vlaku. Odjezd se blížil a stále chyběl poslední autobus s dvanáctkou. Velitel nádraží Albert propadal panice!! Naštěstí vše dobře dopadlo, i když se autobus k nádraží kvůli rozkopaným ulicím nedostal, a cestující museli dojít pěšky.

 

Nakonec jsme byli všichni ve vlaku, ten se rozjel a s ním i další zábava. Pilo se, zpívalo, sdělovaly se zážitky a tak cesta rychle utekla. A v Praze už jen rozloučení a 47. Stezka byla minulostí.

 

Řezáku a Míro – DÍKY!!!

 

P. S. Míra prohlásil, že 48. Stezka na jaře bude na Mácháči.